Plk. Arnošt Steiner

Během bojů na Dukle nejprve v hodnosti nadporučíka a od 1. 10. 1944 v hodnosti poručíka působil jako velitel kulometné roty 2. praporu 1. čs. samostatné brigády. Má podíl na dobytí dvou strategicky důležitých výšin: kóty 534 a Hyrowy hory. Na počátku listopadu 1944 byl převelen na velitelství 2. praporu, kde vykonával funkci zpravodajského důstojníka.

(12. ledna 1915 Třinec, Československo – 20. října 1982 Brno, Československo)

Československý důstojník, absolvent Brněnské poddůstojnické školy, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v ročníku. Nezraněný prošel celou bojovou cestu z Buzuluku do Prahy. Za svou statečnost v boji obdržel sedm Čs. válečných křížů 1939.

Na tohoto dnes již legendárního příslušníka čs. vojenské jednotky v SSSR, vzpomínal později jeho spolubojovník, brigádní generál ve výslužbě Karel Borský: „Město Třinec jsem znal již před druhou světovou válkou. Chmurné, jakoby stále v šedivém oparu ležící, průmyslové město a protékající kalná říčka Olše. A přece jsem toto město velmi miloval. Leží na úpatí překrásných slezských Beskyd, hor mně nejmilejších. Naposled před válkou jsem byl v tomto městě na jaře roku 1938. „To je Arnošt“, představil mi můj strýček hezkého svalnatého mládence, nevelké postavy. Mladý muž atletického vzhledu s černými havraními vlasy. „Zítra rukuji!“ chvíli se hoch odmlčel, a aby nebylo pochyb, dodal: Nastupuji prezenční službu u 18. janičářského pluku v Uherském Hradišti.“ To bylo moje první setkání s Arnoštem Steinerem v jeho rodném městě. Když mi podal svoji pevnou ruku, neměl jsem ani tušení, že o tomto chlapci později napíše ve svých pamětech, můj pozdější velitel 1. čs. armádního sboru v SSSR, armádní generál Ludvík Svoboda: „můžete mi věřit, že jsem ve dvou válkách viděl mnoho, ale málo kdy činy obdobné Steinerovým.“

Konečně, zalistujeme-li v jakýchkoliv pamětech účastníků bojového tažení z Buzuluku do Prahy, či v pracích historiků, zabývajících se tímto obdobím, všude se setkáme s Arnoštovým jménem v souvislosti s nejtěžšími bojovými akcemi na frontě. Pokud jsme ale Arnošta Steinera dobře znali, klademe si otázku: lze vůbec o tomto muži napsat vše, popsat všechny jeho vlastnosti vojáka, člověka, oddaného syna či kamaráda?“

Mládí

Arnošt Steiner se narodil v židovské rodině v Třinci, která vlastnila textilní obchod v bývalém okrese Fryštát (dnes Karviná) 12. ledna 1915. Od svého mládí byl členem Sokola, kde se věnoval cyklistice, zápasu a boxu, kdy ve své váhové kategorii byl dokonce dva roky mistrem Moravy a Slezska.

Válečná léta

Arnošta Steinera v kritickém létě roku 1939 stihl osud stovek chlapců, kterým nacisté dali punc neárijského původu. Je nucen opustit s téměř šedesátiletým otcem matku, sestru, své přátelé, svůj sportovní zápasnický oddíl i rodné město. Jeho matka a sestra Alžběta s půlročním dítětem zahynuly v roce 1942 v Osvětimi.

Pro desátníka v záloze Arnošta Steinera nastalo v říjnu 1939 období života psance. Nelidský odsun v přeplněných dobytčácích, kde lidé umírali ve stoje. Hlídání smečkou tesáků a zdivočelými vlčáky. Tam v polském městě Nisko nad Sanem měl se svým starým otcem, o kterého s láskou soustavně pečoval, budovat základ budoucího koncentračního tábora. Mladý Arnošt Steiner, pln hoře i nenávisti, nakonec uprchl přes řeku Bug, daleko na východ, na území tehdejšího SSSR. Přitom dbal, aby neztratil svého ne zcela zdravého otce. Po překročení hranic mu začal strastiplný život emigranta v cizí zemi. Zde pracoval jako dělník na stavbě dráhy Vítkov – Raděchov. V červnu 1940 byl spolu s otcem zatčen NKVD a za nelegální přechod hranic byl odsouzen na deset let do tábora nucených prací Tuganskij na Sibiři. Poznal život dřevorubce, lesního dělníka, bojujícího každodenní boj za skývu chleba. V lednu 1942 byli přemístěni do tábora Itatka.

Buzuluk

Po výzvě o formování čs. vojenské jednotky na území SSSR, byl spolu s otcem propuštěn a odjíždí do Buzuluku. Dne 3. března 1942 je prezentován u čs. vojenské jednotky pod kmenovým číslem 482/M v hodnosti desátníka a byl zařazen k rotě těžkých kulometů. Problém nastal s otcem, ale i toto Arnošt Steiner zařídil a tak byl Jakob Steiner, který dostal kmenové číslo 481/ M, zařazen vzhledem ke svému stáří do kuchyně.

Svůj první bojový výcvik Arnošt Steiner prodělává v Buzuluku u podporučíka Antonína Sochora, který jej po měsíci instruktorské práci v poddůstojnické škole, které velel, poslal jako posluchače do školy pro důstojníky v záloze. Po jejím absolvování je pak zařazen již v hodnosti rotného jako zástupce velitele čety kulometné roty. Nadešla doba odjezdu na frontu. Co ale s otcem? Ve svých vzpomínkách o tom později sám vypovídá: „od chvíle, kdy jsme opustili matku se sestrou, jsme byli stále spolu. I tady chtěl otec zůstat se mnou. Proto se měsíc před mým odjezdem na frontu, dobrovolně přihlásil k 1. praporu ke kulometné rotě. Velitel ho zařadil do mé čety. Zlobil jsem se na otce, že se mnou neporadil. Věděl jsem, že tak velkou námahu nemůže vydržet. Vždyť mu bylo šedesát! Ale otec na všechny mé výčitky odpovídal stejně: „a přece s tebou půjdu na frontu!“

Starý Steiner nedal ani na radu praporního lékaře doktora Františka Engla, který mu tento krok rozmlouval. Teprve srdeční záchvat ho přesvědčil, že zůstane v Buzuluku.

Sokolovo

První opravdový boj si rotný Arnošt Steiner prodělal u Sokolovského kostelíku, kde byl se svou četou přidělen k posílení 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše. Se svými kulometčíky prokázal neskonalé hrdinství. Kolem lidé padali, umírali pod pásy tanků. Ale Arnošt Steiner nebyl v boji zraněn a bránil svůj úsek do poslední chvíle. Neustoupil, ani když byl obklíčen Němci. Čtyřicet osm hodin nedostala jeho četa kousek jídla.

Za své hrdinství v bojích u Sokolova je vyznamenán svou první Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem. V návrhu na její udělení se uvádí: Vedl si chrabře. V nejprudší palbě přemístil své těžké kulomety do výhodnějšího postavení. Když hrozilo jeho palebnému postavení nebezpečí obklíčení, seskupil své mužstvo okolo těžkých kulometů a probil se, zachrániv kulomety“.

Kyjev

V následujícím boji 1. čs. samostatné brigády v SSSR o hlavní město Ukrajiny – Kyjev Arnošt Steiner velí, nyní již podporučík, četě těžkých kulometů. Na osvobození Kyjeva, později vzpomínal: „K večeru 5. listopadu 1943 se podařilo rotě nadporučíka Bičiště po tuhých bojích na levém křídle brigády vniknout do středu Kyjeva. Orientace v městě byla ztížena nejen houstnoucím šerem, ale i tím, že nepřítel odstranil tabulky s názvy ulic. Najít za těchto okolností nádraží, náš poslední postupný cíl, se zdálo být pro úplně vyčerpané bojovníky nad síly. Byl jsem velitelem čety těžkých kulometů, které v průběhu boje znásobovaly palebnou sílu pěších čet. Sám jsem zůstal k dispozici veliteli roty. Dostal jsem rozkaz, abych našel nějakého průvodce. V doprovodu tří vojáků odcházím do neznámého velkoměsta. Prohlédli jsme už několik domů, ale nikde nikdo. Sotva jsme vnikli do další budovy, otřásá jejími základy blízká ohlušující detonace. Když dozněla, zaslechli jsme v následujícím tichu slabé naříkání, Stařenka, kterou vojáci objevili v polozasypaném sklepě, se v prvním návalu leknutí a strachu nezmohla ani na slovo. Třásla se chudák na celém těle. Když jsme jí pověděli, že bojujeme po boku Rudé armády, dala se radostí do pláče. Sotva se trochu uklidnila, hned byla plná života a nedala jinak, než že nás povede městem.

Proč to nepřiznat, veliteli se naše průvodkyně moc nezdála. „ Rozkaz zněl najít průvodce,“ řekl mi stranou s patřičným důrazem na každou slabiku. Brzy se však ukázalo, že lepšího průvodce jsme si ani nemohli přát.
Babička to byla kurážná. Vyvedla nás klikatými uličkami takříkajíc za humna. A cestou nás zasvěceně informovala: „Musíme obejít německé jednotky. Kdybyste šli přímo, tak jste narazili na dva tanky a kulomety. Touto ulicí také nemůžeme, tam mají fricové děla. “ Byly to informace k nezaplacení.

Najednou jsme stáli na volném prostranství. Naše průvodkyně ukázala rukou před sebe a řekla: „Sejdete dolů s kopce, tam narazíte na koleje a ty už vás dovedou k nádraží.“ Velitel babičce poděkoval, všichni jsme se rozloučili a navíc jsme jí darovali konzervy. S myšlenkami na tuto čipernou, vtipnou a odvážnou stařenku pokračoval náš průzkum v plnění úkolu. Podařilo se nám najít koleje. Byla už tmavá noc.

Náš postup byl však pomalý, a tak jsem dostal od velitele rozkaz trochu jej zrychlit. Dohnal jsem průzkumníky nedaleko výhybkářské budky. Venku stál strážný. Dva vojáci se k němu neslyšně přiblížili. Bez hlesu jej přemohli. Pak už bylo lehké vyřadit z boje i ty ostatní uvnitř.

V dálce jsme spatřili několik světel. Nádraží, Nyní postupujeme rychleji. Asi sto metrů před nádražím se zastavujeme a čekáme na rotu. Na nástupišti svítí světla. Všude pobíhají civilisté i vojáci. Jeden přes druhého se snaží dostat se do přeplněného vlaku. Že jsme tak blízko, jistě nikdo netuší. Spoléhají se na předsunutou stráž, která je měla upozornit na blížící se nebezpečí. Naše zteč způsobuje v řadách nepřítele důkladnou paniku. Kdo zůstal na živu, zachraňuje se útěkem. Vlak se rozjíždí a daří se mu ujet.

Nádraží je v našich rukách. Nedaleko hoří veliká budova – dělostřelecké učiliště – a osvětluje celé okolí. Máme první větší svízel. Radista v průběhu boje klopýtl a upadl i s přístrojem. Výsledek – nemůžeme navázat spojení s velitelem praporu.

Hlídka vyslaná k pravému sousedu, k 3. rotě, narazila na nepřítele a má jednoho raněného. Na druhém křídle to není o moc lepší. Velitel nařizuje zaujmout kruhovou obranu.

Radista zatím rozebírá svou stanici a snaží se ji opravit. Vojáci snášejí k hořící budově hořlavý materiál a přiživují hasnoucí plameny. Potřebujeme si osvětlit předpolí. Hlídka vyslaná s hlášením pro velitele praporu se brzy vrací s jedním raněným. Jsme obklíčeni nepřítelem. Tmavá noc zabraňuje zjistit jeho počet, ale i on je ve stejné situaci. Asi tři sta metrů od nádraží vede cesta a koleje jsou překlenuty viaduktem. Slyšíme hukot tankového motoru. Dostávám rozkaz, abych spolu s průzkumem zjistil, jestli jsou to naši nebo nepřátelské stroje. Když už jsme od cesty asi tak sto metrů, blíží se další tři tanky. Najednou někdo z naší skupiny vykřikl, že to jsou naši, a všichni se dali do klusu. Jak si v té tmě mohl být kdokoliv jist, o koho jde, to mi příliš jasné nebylo. Konečně jsme se dostali k cestě. Je opět klid a okolo černočerná tma. Sedáme si na okraj hlubokého příkopu, jsme všichni udýchaní. Terén zde příkře stoupá. Vyslovuji nahlas své obavy o správné identifikaci tanků, ale několik vojáků skálopevně tvrdí, že se určitě nemýlí. Cesta je položena výš než nádraží, a tak můžeme všichni vidět část hořícího Kyjeva. Je to úděsné panoráma. Ve středu města ještě stále vybuchují časované nálože a rachot z bortících se domů doléhá až k nám.

Představujeme si hrůzu, kterou prožívají obyvatelé Kyjeva, ženy, děti, starci v hořících troskách svého města. Ti, kteří zůstanou na živu, nikdy nezapomenou na barbarství nepřítele a určitě nezapomenou na ty, kteří přišli na pomoc.

Proud myšlenek překrývá nejdříve slabé, avšak každou vteřinu sílící burácení tankových motorů. Cesta se otřásá. Velitel průzkumu posílá část svých vojáků do pole u cesty, aby nás mohli v případě nebezpečí podpořit palbou. Zůstáváme na cestě tři a čekáme na první tank. Už se blíží a já v domnění, že vojáci měli pravdu, zvedám ruku. Tank prudce zastavuje několik metrů přede mnou. Okamžitě jsem poznal charakteristické přilby vojáků, sedících na tanku. Dávka z našich automatů našla svůj cíl. Někteří volají o pomoc. Skočili jsme po hlavě do příkopu u cesty.

Otevřel se příklop prvního tanku a německý důstojník začal chrlit rozkazy. Fricové kolem sebe střílejí jako pominutí. Vzadu se někdo ptá, co se děje. Odpověď zní: „Partyzáni.“ Ležíme jen několik metrů od tanku. Naštěstí německý důstojník vztekle nadává každému, kdo se objeví v blízkosti tanku.

„Neumíte hledat, přece se nepropadli do země!“ zuří. „ Střílejte do keřů u cesty, střílejte do všeho, musíme je dostat alespoň mrtvé!“

Jeden z friců postupuje příkopem. Srdce mi tluče až kdesi v hrdle. Půjde-li dál, klopýtne přes nás. Jsme odhodláni prodat své životy co nejdráže. Celou situaci najednou vyřešil pisklavý hlas důstojníka v tanku nad námi: „ Ty ulejváku, nechceš hledat partyzány v mém tanku, co? “Fric se rychle obrátil a během se zachránil v dosahu zuřivce. Slyšel jsem, jak si voják ležící vedle mne zhluboka oddechl. I já jsem cítil, že jsem unikl smrti.
Ležíme bez hnutí, necelých pět kroků od místa, kde se vzteká nacistický důstojník. Tak blízko, že by i dítě dohodilo granát. Ale my už žádné granáty nemáme. Přijíždí automobil, pravděpodobně s nějakou vyšší šarží, a nadávky začínají pro změnu padat na hlavu důstojníka v tanku. Stojí v pozoru ve věži s rukou u přilby. Z rozkazu je patrné, že na prvním místě je teď spěch. Tanková kolona se dává do pohybu.

Ležíme u cesty a počítáme stroje. Projelo jich okolo nás hodně přes sto. Jeden protitankový granát by nadělal hodně zmatku … Uvědomuji si, že už jsme vlastně splnili úkol. Zjistili jsme z bezprostřední blízkosti, že tudy projížděl nepřítel.

Už se zvedám, abych dal rozkaz k odchodu, když se náhle objeví ještě dvě nákladní auta. Zastavují u viaduktu a vojáci skládají z jejich plošin nějaké bedny. Ženisté nepřítele se chystají vyhodit viadukt do povětří! Další akce byla otázkou několika vteřin. Rozbíháme se k viaduktu a střílíme ze všech hlavní. Na nepřítele začíná střílet někdo neznámý, z jiného směru. Fricové se rozutekli a automobily odjíždějí. U náloží nás čeká překvapení – setkáváme se s našimi ženisty.

„ To byla vzorná spolupráce, alespoň ten viadukt jsme zachránili,“ prohodil jeden z průzkumníků a bouřlivě se pozdravil s nejbližším ženistou. Vracíme se k veliteli s hlášením. „ Němci utíkají z Kyjeva,“ byla jeho odpověď. A měl pravdu.

Před svítáním radista zachycuje rozkaz velitele praporu. Pokračujeme v útoku, ale nepřítel už město kvapem opouští. A tak se z útoku stává radostný pochod osvobozeným Kyjevem. Obyvatelstvo nás všude nadšeně vítá. Během naší cesty městem prožíváme humornou epizodu. Kdosi z vojáků přináší zprávu, že u pivovaru rozdávají Kyjevané pivo. Hned se přihlásil dobrovolník, že by do vědra přinesl pro celou rotu. Souhlasil jsem.

V pivovaře už ale pivo nebylo, a tak našemu vyslanci nabídli alespoň slad, kterého trochu zbylo na dně obrovské kádě. Jak se tam nad ní nahýbal, aby vědro nabral plné, najednou do ní spadl. Seběhla se celá rota a vtipy a smích nebraly konce. Odkudsi přiběhlo i nějaké zatoulané psisko a začalo nešťastníka olizovat. Najednou těch hladových psů bylo několik. To už smích vojáků přešel v hotový uragán řevu. Jediným řešením bylo vymáchání hrdiny z pivovaru v Dněpru. Mnoho Kyjevanů se podívané smálo spolu s námi. I my jsme mohli alespoň na chvilku zapomenout na strasti válečného života. Metropole Ukrajiny Kyjev – byla osvobozena.

Před námi však byla ještě dlouhá a krvavá cesta domů …“ V osobních materiálech nacházíme návrh na první Čs. válečný kříž 1939 Arnoštu Steinerovi, veliteli čety kulometné roty 2. praporu: „Dne 5. 11. 1943 v době bojů o Kyjev byl příkladem statečnosti a strhl s sebou svoji četu při útoku na několik DZOTu (dřevozemní palebné stanoviště)“.

Ruda, Žaškov, Buzovka

Netrvalo dlouho a podporučík Arnošt Steiner, jak se píše v návrhu na další vyznamenání, „ se svojí četou razil cestu pěší rotě a do vesnice Ruda vnikl jako jeden z prvních. V boji o kótu 208, ač měl pouze jeden těžký kulomet, rozprášil německou kolonu a způsobil jí velké ztráty“. Tak tehdy zněl návrh na udělení již druhého Čs. válečného kříže 1939. Kdo nebyl v bojích u Rudy, těžko si dnes dovede to peklo létajícího ohně a ocele představit. Kolik jen bylo raněných a mrtvých. Arnošt Steiner ale vyvázl bez zranění, ač celým tím peklem prošel, stejně tomu bylo i v dalších bojích u Žaškova i Buzovky.

I přes mocné letecké bombardování ho ani jedna střepina nezasáhla. Naši příslušníci často zpívali ruskou píseň s refrénem „ smělých se kulka bojí, chrabrým se bodák vyhýbá.“ U Arnošta Steinera to byla pravda, i když byl prohlašován za zapadlého. Například právě zde za bojů u řeky Tikič. Tehdy byl na stupátku jedoucího tanku, když německý dělostřelecký granát naplno zasáhl jeho housenkový pás. Tlaková vlna Steinera odhodila daleko. Byl v šoku, ale zázračně bez poranění. Když se zcela vzpamatoval a našel své vojáky, pokládali ho za přízrak; „očití svědkové“ totiž už hlásili, že byl roztrhán granátem.

 

Karpatsko Dukelská operace

Vrcholem Steinerovy bojové činnosti je nesporně karpatsko-dukelská operace. Co zde dokázal, nemá obdoby. Například kóta 534. Ta ve druhé dekádě září 1944 měnila několikrát svého pána. Střídaly se zde útoky a protiútoky vždy za podpory kulometné roty Arnošta Steinera. Z 94 vojáků jeho roty zůstalo pouze 11. I v sousední první rotě padli vedle velitele i všichni velitelé čet. Podporučík Arnošt Steiner, nakonec převzal velení i nad tímto zbytkem. V boji zblízka, ve střetu muže proti muži, vyhnali jeho lidé nacisty z pozic a naskákali do německých zákopů. Avšak odpoledne téhož dne byla celá naše skupina vytlačena dělostřeleckou palbou z kóty. Ale už před setměním ji za podpory tanků znovu dobyli. A tak to pokračovalo další týden. Kóta přecházela z rukou do rukou. V jednom boji začal v zákopu Steinera rdousit zavalitý Němec. Ve chvílích, kdy pomalu ztrácel vědomí, nahmatal spoušť pistole a Němce zneškodnil.

Když kótu 534 definitivně dobyli a prapor obsadil městečko Duklu, očekávali všichni toužebně odpočinek. Přišel však nový rozkaz – neprodleně vyrazit na Hyrowou horu a zmocnit se kóty 694.

O těchto těžkých bojích o tuto kótu později Arnošt Steiner napsal: „Byl jsem právě pohroužen ve vzpomínky na kamarády, kteří padli před kótou 534, když mě překvapila spojka s výzvou, abych se ihned dostavil na velitelství. Velitel 2. praporu 1. čs. brigády mi uložil, abych vyřídil mužstvu vřelý dík za statečnost v bojích o kótu 534 a dal mi další rozkaz: ještě téhož dne večer ve 21.00 hod. musíme vyrazit na Hyrowu horu a zmocnit se kóty 694. Útoku se účastní 1. a 3. brigáda.

Rázem ze mne spadla všechna únava. Pochopil jsem, že boj v noci má přece své výhody. Unavený a vyčerpaný nepřítel, předpokládající, že si po těžkých bojích dopřejeme oddechu, může být naším nočním přepadem překvapen a jeho dělostřelectvo nebude moci zasáhnout. S tímto rozkazem jsem se vrátil ke své jednotce. Měli jsme ještě 45 minut času. Pečlivě jsme se připravili k útoku. Nikdo nereptal, ačkoli lidé sotva stáli na nohou.
Tiše jsme vyrazili a s připravenými samopaly a granáty jsme se plížili k nepříteli. Neurazili jsme ani 300 metrů a již jsme měli nepřítele před sebou. Zničili jsme ho palbou z kulometů a ručními granáty a zbytek jsme zajali. Malé skupinky Němců, jimž se podařilo uniknout, jsme pronásledovali k vrcholu hory.

Cestou jsme vyrazili na mýtinu, kde jsme uspořádali své bojové řady a chtěli navázat styk s postupujícími sousedními oddíly. Zjišťujeme však, že styk s  3. praporem neexistuje, o 3. brigádě ani nemluvě. Proto jsem vyslal průzkum k navázání styku po stranách a dopředu, abychom zjistili nepřítelovy pozice. Telefonisté navázali spojení s praporem, takže jsem mu mohl hlásit náš úspěch. Velitel mi oznámil, že ostatní jednotky byly skrytými nepřátelskými jednotkami zadrženy a že jsou dosud v původních postaveních. Další rozkaz zněl: udržet dosažené postavení! Za nic na světě neustoupit!

Mezitím se vrátily průzkumné hlídky. Hlásily, že nepřítel je na okraji lesa v dobře vybudovaných obranných pozicích. Také vpravo a vlevo zůstali hitlerovci a mohou nás snadno obklíčit. Nařizuji kruhovou obranu. Každý si kope okop, abychom zachránili, co se zachránit dá.

V této těžké situaci myslíme na své domovy. Uvidíme ještě někdy své drahé? Zachrání nás okopy, až hitlerovci budou mít za svítání přehled a zjistí svou převahu a naši zoufalou situaci? Přál jsem si, aby noc trvala alespoň čtyřiadvacet hodin, abychom mohli v kamenitém terénu vybudovat kryty co nejbezpečnější.

Rozednilo se, ale podzimní mlha nás stále ještě chrání. Jsme provlhlí a promrzlí, ale téměř to necítíme. Nervové napětí je úžasné. Co bude, až se zvedne mlha? Podzimní slunko začíná prohřívat vzduch a vzápětí přichází divoká nepřátelská palba. Vystrčit hlavu znamená smrt.

Je 10,30. Hitlerovci podnikají čelní útok. Po půlhodině jsou odraženi. Bohužel i naši, kteří k nám chtěli proniknout, byli odraženi. Jenom část 3. praporu, vedená štábním kapitánem Sedláčkem, dostala se až na okraj mýtiny. V okopech sténají naši první ranění. Nemůžeme jim pomoci. Těžce ranění musí zemřít. Jediný pohyb tu znamená jistou smrt.

Den se vleče úžasně pomalu. Jen sténání raněných a umírajících ruší mrtvé ticho. Po dlouhých přestávkách nepřítel obnovuje pokusy o útok. Zase jsou všechny odraženy. Jsme zakousnuti do své skály, nevydáme ji!
Je dvanáct hodin. S nadějemi nasloucháme mocnému „ hurá“ našich jednotek, na jejichž pomoc zoufale čekáme. Vysvobodí nás z pasti? Marné naděje. Opět byly odraženy.

Raněných přibývá. Střepina granátu mi roztrhla ret. Silně krvácím – ale to nic. Boj pokračuje dále.
K mému okopu se vleče těžce zraněný Němec. Bojuje o život, chce pomoci. Snad se od něho dovím, jak velké jsou nepřátelské síly. Nedoplazil se. Jeho německý „kamarád“ dobře mířenou ranou ukončil život raněného.

O patnácté hodině se za bojové přestávky od velitele 3. praporu dovídám, že naše brigáda vyráží k novému útoku. Také my musíme zahájit útok, abychom jí usnadnili postup. Ten se nám podařil. Vyhnali jsme fašisty z jejich pozic a ženeme je lesem až k samému jeho okraji. Tam již vidíme před sebou svůj cíl: kótu 694. Kdy ji asi získáme?

Lidé, kteří deset dní pořádně nejedli a nespali, kteří nevědí, co je to umýt se a oholit, se víc potácejí, než jdou. Někteří padají únavou. Nebýt nebezpečí, daného úkolu a usilovné vůle, neslyšet hlasu slovenských povstalců, volajících o pomoc, byli bychom padli, leželi a leželi, spali a spali. Únava je strašná věc.

Zatím krademe spánek o přestávkách, po minutách. Sotva jsem ulehl, budí mě spojka. Tiskne mi do ruky vařenou slepici. Po mnoha dnech nás tedy opět našla polní kuchyně. Když jsem se přesvědčil, že také druzí jsou nasyceni, jdu na noční obchůzku hlídek. S hrůzou zjišťuji, že strážní spí. Jsou zcela vyčerpáni. Ale co kdyby esenci podnikli útok?

S několika dalšími podnikám průzkum na vlastní vrub. Terén je beznadějný. Před námi trčí holý kopec s prudkým stoupáním a nahoře dobře opevněná kóta 694. Dostaneme se tudy vůbec k cíli? Musíme najít výhodnější terén. Na pravém křídle konečně nalézám strž, kudy se dá postupovat s menším rizikem.

Vracíme se spokojeně na stanoviště. Tam mě očekává spojka a vyřizuje mi, že útok bude nutno podniknout zrána. Máme vyrazit v 09,30. Dvacet minut předtím zahájí naši dělostřelci přípravnou palbu. V nervovém vypětí před bojem jsme si zapomněli nařídit hodinky, takže tanky vyrážejí půl hodiny před pěchotou. Jedou přímo k vrcholu hory. Bez podpory pěchoty by byly zničeny.

Jednám na svůj vrub. Buď si vysloužím pochvalu, nebo degradaci. Mezitím už byly dva naše tanky zasaženy pancéřovkami a hoří. Z jednoho vyskočil náš tankista. Podaří se mu, aby se před nepřítelem zachránil? Měl štěstí. Podařilo.

Tyto dva tanky rozhodly. Vidím, že by čekání zbývajících dvacet minut mohlo způsobit zničení i ostatních tanků. Rychle stahuji mužstvo do strže a skryti postupujeme k vrcholu hory. Němci nás z této strany vůbec nečekají, jejich pozornost je soustředěna k tankům a na okraj lesa, kde očekávají naši pěchotu. Již se blížíme k vrcholu. Už vidíme hitlerovce: jsou k nám obráceni zády. S divokým „hurá“ je zasypáváme ručními granáty.

Překvapení bylo dokonalé. Nejbližší nepřítel je okamžitě vyřazen a vzdálenější prapor se dává před hrstkou dvaapadesáti vojáků na útěk. Skočili jsme do protivníkových okopů a zahrnujeme utíkajícího nepřítele prudkou palbou. Na ostatní naše jednotky stříleli ze sousedních vrchů tak silně, že se jim toho dne už nepodařilo přijít nám na pomoc.

Jakmile si nepřítel z Hyrowy hory uvědomil, jaká hrstka vojáků se zmocnila jeho pozic, pokusil se ještě během téhož dne třikrát dobýt kóty 694 zpět, ale marně. Ubránili jsme svá postavení. Když jsem to telefonicky hlásil veliteli praporu, nechtěl uvěřit. Uvěřil teprve tehdy, když jsem na jeho rozkaz vystřelil s kóty tři zelené signální rakety.“

Hrdinství československých vojáků obdivuje z pozorovatelny i velitel 1. ukrajinského frontu maršál I. S. Koněv a nešetří chválou. Velitel kulometné roty Arnošt Steiner byl za tyto bojové akce vyznamenán čtvrtým a pátým Čs. válečným křížem 1939 a druhou Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem. Za své velitelské umění a osobní statečnost byl navržen i na titul Hrdiny Sovětského svazu. Ale tento titul, který mu bezesporu plně náležel, nikdy neobdržel a byl vyznamenán sovětským Řádem rudého praporu. Největší odměnou mu ale bylo, že vojáci jeho 2. praporu jako první překročili čs. státní hranici. S hlubokým pohnutím ji vzápětí přechází i poručík Arnošt Steiner. Sám toto líčí takto: „Ráno 6. října vyrazil průzkum k našim státním hranicím. Prošel opatrně minovým polem, proklouzl nepozorovaně dvěma bunkry a dostal se do německých zákopů. V 6,00 hodin posílá velitel hlídky hlášení: “Průzkum dosáhl hranic, vztyčil vlaječku a pokračujeme v postupu.“

Konečně doma

Velitel praporu dává rozkaz vyrazit k státním hranicím. Spojka nás provedla minovým polem a my jsme se pak zapletli do boje s německými zajišťovacími jednotkami. Jsou však poraženy a jednotky postupují. V 8,45 samopalníci a pěší rota 2. praporu vztyčují československé vlaječky.

Konečně ve vlasti. Ležím u cesty v příkopu a přemáhám vzrušení, které mi vehnalo slzy do očí. Tak přece je náš druhý prapor první československou jednotkou, která překročila státní hranice.

Zachovala se i dobová fotografie kulometné roty 2. praporu 1. čs. samostatné brigády. Je na ní více než 50 vojáků. Jediný poručík Arnošt Steiner, člověk, který byl neustále v jejich čele, z nich přežil karpatské boje bez zranění. V jednotce mu proto později nikdo neřekl jinak než „Nezranitelný“.

Po přechodu čs. hranic to nebylo o nic lehčí než před nimi. Ztráty jsou tak veliké, že na konci října z obou praporů 1. čs. samostatné brigády zůstává v podstatě neúplná rota. Zahynuli téměř všichni velitelé, kteří začali svoji bojovou činnost v prvním boji u Sokolova. Arnošt Steiner jako poslední přeživší je určen velitelem tohoto zbytku. A zase zvedá vojáky na zteč. Později začátkem listopadu 1944, kdy je ustanoven zpravodajským důstojníkem praporu a pak od února 1945 je ustanoven náčelníkem jeho štábu, je to zase on, kdo zvedá vojáky do útoku a dobývá osadu Bobrovec u Liptovského Mikuláše. Dostává za to svůj již sedmý Čs. válečný kříž 1939.
Když byl osvobozen Poprad, byl do tohoto podtatranského města přemístěn i Arnoštův otec, který v té době sloužil u náhradního pluku 1. čs. armádního sboru v SSSR. Otec Arnošta Steinera byl soustavně informován, jak si jeho syn vede v bojích. Byl na něj oprávněně hrdý.

V posledních týdnech války je nadporučík Arnošt Steiner 25. dubna 1945 přemístěn do Košic na nové Ministerstvo národní obrany jako člen přijímací komise.

Po válce

Po skončení války se tento opravdový hrdina žádné slávy nedočkal. 1. září 1945 byl povýšen do hodnosti kapitána a krátce působil jako přednosta oddělení OBZ na MNO v Praze.

Od září 1945 do prosince 1946 pak zastával funkci přednosty 5. oddělení 13. pěší divize v Kolíně a Mladé Boleslavi. Na podzim roku 1946 odvolává svou žádost o přijetí za důstojníka z povolání a ke dni 1. ledna odchází z armády. Zřejmě nebyl v mírovém životě příliš spokojen. Ve své vzpomínkové knize Za cenu života se s tím svěřuje: „1. ledna 1947 jsem byl na vlastní žádost propuštěn do zálohy. Splnil jsem svou občanskou povinnost a zapojil se do mírového budování společnosti. Do krabičky jsem uložil 7 válečných křížů, dvě medaile Za chrabrost, Řád bílého lva Za vítězství, sovětský řád rudého praporu“.

Nikdo se již asi nedozví, co vedlo štábního kapitána Arnošta Steinera tak náhle k tomu, že svlékl vojenský stejnokroj. Nebo snad instinktivně tušil, co očekává mnoho jeho spolubojovníků v dalších letech?
Po odchodu z armády pracuje nejprve jako národní správce elektro závodu v Brně, později po znárodnění, od dubna 1948 jako jeho vedoucí. V letech 1955 až 1959 pracoval pak jako elektromontér v jihomoravské Prefě, později jako mechanik n.p. Orthopedie v Brně. V roce 1964 je u příležitosti 20. výročí osvobození, vyznamenán Řádem Rudé hvězdy. V červenci 1965 odchází do invalidního důchodu.

Podplukovník v záloze Arnošt Steiner se stal legendou i vzorem nejen pro své spolubojovníky. Přiléhavě to vyjádřil jeho bývalý velitel, armádní generál Ludvík Svoboda: „Steiner prošel všemi bojišti, kde jsme se utkali s nepřítelem. Nikdy se nevyhnul žádnému střetnutí, a přece nebyl nikdy raněn. Sám se často divil, že ještě žije.

 

Vyznamenání

7 x Čs. válečný kříž z roku 1939
2 x Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem (udělena 13. 3. 43, 22. 11. 45)
Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně
Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR
Sokolovská pamětní medaile
Dukelská pamětní medaile
Čs. vojenský řád bílého lva „Za vítězství“ II. stupně
Řád rudé hvězdy
Jugoslávský Řád partyzánské hvězdy III. stupně
sovětský Řád rudého praporu
sovětská medaile Za Vítězství nad Německem
sovětská medaile Za osvobození Prahy
a další vyznamenání

Památky

Pamětní deska na rodném domě v Třinci

Dílo

Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981

Prameny a literatura

Vojenský ústřední archiv Praha, fond čs. vojenských jednotek v SSSR.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981
Brož Miloslav: Hrdinové od Sokolova, Praha 2006
Brož Miloslav: I za nás bojovali 2. část, Praha 2011
Brož Miloslav: I za nás bojovali 3. část, Praha 2012
Brož Miloslav: Od Buzuluku na Duklu, Praha 1975
Brož Miloslav: Válečné dokumenty vypovídají, Praha 2007
Sborník vzpomínek, Směr Praha, Naše vojsko Praha 1960
Soukromý archiv Miroslava Brože
Použité rozhovory a korespondence: Arnošt Steiner

 

Autor: Miroslav Brož

V10

Kpt. Vladimír Winter

Jako frontový řidič se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Slovenska.

(27. ledna 1925, Praha Vršovice – ) Jako student byl nasazen ve vojenském průmyslu ve Stalingradu. Ve dvaceti letech vstoupil do československého armádního sboru a […]

v3

Bohumír (Lenc) Lomský

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti...

(22. dubna 1914 České Budějovice – 18. června 1982) Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem […]

v9

Mjr. v. v. Rudolf Šimáček

Československý důstojník, příslušník tankových jednotek v mezinárodní brigádě za Španělské...

(21. ledna 1906 Vídeň – 28. března 1989) Byl jedním z prvních československých dobrovolníků v Buzuluku. Na svůj příjezd do tohoto přiuralského města, později vzpomínal: „ […]

v5

Artur Vrba (Weber)

(17. července 1913 Orlová – 9. srpna 1987) Mezi prvními, kteří pocítili na vlastní kůži, co znamená holocaust, byl i zástupce a později přednosta 4. […]