Gen. mjr. v. z. Richard Tesařík

Československý generál, držitel titulu Hrdina Sovětského svazu.

(3. prosince 1915 Praha – 27. března 1967 Střekov)

Zúčastnil se bojů v Polsku 1939 i u Sokolova. Nejvíce se však vyznamenal při osvobození Kyjeva. Na Dukle přišel o oko. Po válce jej čekal nelehký osud.

Většina pamětníků znala Richarda Tesaříka jako nesmírně statečného vojáka, nikdy se neukrývajícího, ale spíše boj a nebezpečí vyhledávajícího. Z toho vyplynul i názor, že to byl člověk zrozený především pro válku, který všechny své schopnosti, svůj talent podřizoval armádě. Vojáci v něm viděli legendárního hrdinu, napodobovali jej, cítili se v jeho blízkosti jistější, méně se báli; důvěřovali mu, že je dobře povede i v situacích, kdy šlo o život. Vypadalo to, jakoby všechny jeho další dispozice byly tím utlumeny.

Přitom však po něm zachované písemnosti, dokumenty, památky, potvrzují, že to byl člověk s velmi širokou škálou předpokladů, které – nebýt války – by zcela jinak utvářely jeho život. Tesařík psal verše, měl publicistické nadání; jeden malý důkaz: dovedl připravit večer své poezie a aforismů pro tak náročné prostředí, jakým je středisko pražské poezie Viola. Znal stovky písní, hrál na kytaru a nezadal si ve Smetanovském duetu na přátelském večírku ani s profesionální zpěvačkou z Národního divadla. Složil i hudební valčíky a polky.

Dobře maloval, z jeho rukou vyšly i pohledné sošky a dřevoryty. Přestože měl jen původní základní vzdělání, měšťanku, obstál s nejlepšími známkami na náročné čtyřleté vysoké tankistické škole v Moskvě a právem mu náležel titul inženýra. Měl dostatek vůle, aby překonal úskalí vyšší matematiky, fyziky a dalších exaktních předmětů. Vyznal se v motorech do všech detailů a to nejen tankových, ale dobře ovládal i řízení tryskových letadel.  Rozuměl organizaci vojsk a teoreticky i prakticky si ověřil své předpoklady pro velitelské umění. Vyznal se v psychologii vojáků a dovedl je strhnout k zvládnutí nejnáročnějších úkolů. Jeho ztepilá, atletická postava nenechávala nikoho na pochybách, že je všestranným sportovcem. I po různých životních zklamáních si uchovával duši romantika a byl schopen se už ve zralém věku pustit do mladických snů a připravovat na plachetnici cestu po oceánu.

Byl to tedy člověk s mimořádnými schopnostmi pro nejrůznější oblasti lidské činnosti, nejen pro válku. Ta jej snad jen poznamenala přílišnými úspěchy, dala průchod jeho bouřliváctví.

Podívejme se, proto jak se utvářel Tesaříkův složitý životní běh, který nejednou rozjitřil jeho citlivou duši.

Předválečné období

Richard Tesařík se narodil 3. prosince 1915 v Praze v kupecké rodině. Dětství však strávil v Příbrami, kam se rodina odstěhovala. Od otce zdědil vztah ke sportu, kde nebylo téměř odvětví, kterému by se později nevěnoval. Cvičil na nářadí, plaval, obzvláště miloval vodáctví, boxoval, šermoval, vzpíral, házel diskem, koulí i oštěpem, v zimě lyžoval a těšil se z každého pohybu. Jeho oblíbenou zábavou bylo vyšplhat se do korun bříz, rozhoupat je a pak přeskakovat z jedné na druhou přes celý pás lesa. Ze sportu si odnesl ohromnou tělesnou zdatnost, kterou tak později obdivovali jeho vojáci.

Od matky, která byla v mládí subretou ve Vinohradském divadle, zase převzal rysy bohémství a emotivní citlivost, snad i trochu teatrálnosti ve vystupování, ale především vlohy pro kumšt.

Richard by býval rád studoval, ale rodinná tradice jej nakonec přiměla po ukončení měšťanské školy jít do učení na obchodního příručího. Absolvoval také aranžérskou školu a pocítil, i co to je být nezaměstnaným, když pracoval u několika firem až do nástupu vojenské služby u pěšího pluku 38. v Berouně. Počátkem roku 1939, když se začala rozpadat republika, byl odeslán na Podkarpatskou Rus, kde se jako dobrovolník přihlásil na neklidné hranici u jedné z nejvýchodnějších obcí – Svaljavy na svou první bojovou frontu, proti Maďarům.

V den zániku republiky 15. 3. 1939 stál se svým plukem v obraně jako široko daleko jediná jednotka v horách.  Při jednom útoku Maďarů padl velitel roty a Richard Tesařík, jako velitel družstva převzal velení nad větší skupinou vojáků, kteří zřídili proti postupujícím zásek a přinutili je zastavit se. Maďaři však obnovili nápor a po celých sedm dní se za podpory dělostřelectva pokoušeli projít horským průsmykem. Nakonec když došlo střelivo, nařídil velitel pluku ustoupit a každému se probít na vlastní pěst. Jiný povel ale vlastně nebyl ani možný, když republika přestala existovat a tím i nadřízené velitelství.

Byl to závažný moment pro další Tesaříkovo rozhodování, když pak byl v Prešově demobilizován a vrátil se do Čech. Snažil se zorientovat v nově nastalé situaci a nakonec došel k závěru – opustit republiku. Tento jeho záměr urychlila i příhoda, typická pro něj.

Spolu se třemi kamarády, bývalými poddůstojníky čs. armády, zašel v Praze do kavárny, kde k nim přistoupil podnapilý německý důstojník, také obklopený společností. Poručil přinést víno a žádal, aby Češi vypili na zdar německé armády.

Tesařík zdvořile odmítl. Na to německý důstojník: „Rozkazuji to!“Tesařík oponoval: „Nechceme, už jsme pili.“ Němec uhodil před Tesaříkovým nosem do stolu a křičel: „A já vám to přikazuji!“

Přes veškerou snahu se opanovat, to nakonec Tesařík nevydržel a srazil Němce na zem krátkou ranou do zubů. Ten ale vytáhl revolver a situace začala být hrozivá. Tesařík mu ale zbraň vyrazil z ruky. Vznikla šarvátka; Němci pomáhali jeho přátelé a naši také nezůstali opuštěni. Nakonec Tesařík a jeho přátelé uprchli zadními dveřmi, když za nimi již padly výstřely,

Válečná léta

Richard Tesařík se po tomto incidentu musel, ukrýval, aby po 14 dnech, a po krátkém rozloučení s rodiči, přešel na Ostravsku, u Dolních Žermanic státní hranici do Polska. 24. srpna 1939 byl ale již zaregistrován u Čs. vojenského legionu v Krakově. O týden později je však Polsko přepadeno nacistickým Německem a vojáci Čs. legionu ustupují na východ. To už je skutečný dotek s válkou. Tesařík v první části svých „Pamětí“, psaných na sklonku života se k těmto tragickým dnům Polska vrací:

„Válka – válka šílená a tisíckrát prokletá hrdly matek, prokletá statisíci mrzáků, kteří zůstávají v její špinavé a krví zborcené stopě, mrzáků bez očí, ruk, nohou nebo smyslů. Čí válka? Pro koho? “Tyto pro něj nezvyklé úvahy jsou však vyvolány konkrétními zážitky, které ho tehdy za ústupu potkaly.

„Po poli zběsile pádí pár řičících, splašených koní. Pohání je strachem šílený starý sedlák. Chatrný vozík z pár prken, na němž vozí mrvu a hnojí svoji hroudu, aby mu dala chléb. Obrací hlavu ke slunci a bije šílející koně. Na vozíku se zimničně chvěje mladá žena, snad dcera, snad snacha a tiskne úzkostlivě dítě k vysoké hrudi.

Svist – jek – výbuchy. Kulomety klepou jako telegraf dávající zprávu o smrti. Stín letadla se přehnal po strništi. Sedlák padá pod kola a koně řičí, pádí s vypětím posledních sil dál. Žena dopadá vysokým obloukem na rodnou zemi. Je mrtvá a křečovitě tiskne v bezduché náruči tělíčko dítěte.“

To je jen malý úryvek z Tesaříkových vzpomínek. Když pak naši vojáci ustupovali skoro bezmocní na východ, je Richard Tesařík zařazen do čety protiletecké obrany, které se podařilo sestřelit německý bombardér. Je to ale marný boj, když se polská armáda zhroutila. Část našeho legionu proto zůstává na Volyni, zatímco většina se přesunula dále na východ, ke Kamenci Podolskému. Tesařík zde dočasně pracuje u sedláků, schází se s bývalými vojáky a je pověřen navázat spojení s hlavní částí Čs.legionu. Je však na staré hranici tehdejšího Sovětského svazu na 6 týdnů zadržen, dokud nebyla ověřena pravdivost jeho údajů. Výsledkem jeho mise je nakonec odjezd celé tzv. Kvasilovské skupiny z Volyně za ostatními příslušníky Čs. legionu. Následují dva roky internace čs. vojáků NKVD v táborech Suzdale a Orankách. Odsud pak přišel Richard Tesařík začátkem ledna 1942 s celou skupinou zbylých instruktorů do nově se tvořící čs. vojenské jednotky v Buzuluku a 7. února 1942 je prezentován pod kmenovým číslem 25/m. Právě zkušenosti z války v Polsku mají vliv na to, jak důsledně a náročně své podřízené cvičí a vychovává. V Buzuluku absolvuje školu pro důstojníky v záloze. Prochází funkcemi velitele čety, výkonným rotmistrem roty, podílí se i na různých kursech, které v Buzuluku probíhají. Bývalí příslušníci čs. vojenské jednotky v SSSR, dodnes vzpomínají, jak Tesařík byl nedostižitelný při výcviku boje zblízka, při zdolávání překážek, a jak instruktivní byl v dalších formách výcviku, počínaje ranní rozcvičkou. Nováčci cítili, že právě tak je to třeba dělat.

Bylo tomu tak i v posledním měsíci před odjezdem na frontu, kdy do Buzuluku přišla z táborů nucených prací NKVD, veliká skupina Karpatských Rusínů. Z nich bylo třeba doplnit jednotlivé roty na plné stavy. Právě v jejich „rychlovýcviku“ byl rotný Richard Tesařík jedinečný a dosáhl, toho že noví příslušníci 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR si v co nejkratším čase osvojili to, co museli znát, aby obstáli v boji.

Jako velitel čety a zástupce velitele 2. roty odjel již v hodnosti rotmistra Richard Tesařík na frontu, aby osobním příkladem potvrdil vše, co dosud v přípravě požadoval. Tesařík napsal poměrně rozsáhlou poemu, v níž mimo jiné zachytil příchod 1. polního praporu k Sokolovu.

jdou vojska do pozic
jdou přes záhony růží
mezi písně bohatýrské
oceli třesk znovu se druží
a z velkých dálek
domova zazněl dým
tisíc devět set čtyřicet tři
jdou vojska do pozic
po polích Ukrajiny
nízké mraky nad hlavou
nocí táhnou stíny
Sokolova
noc již dávno oněměla
noc, která dříve předla sen.
Mrazivá
Jiná
Ji
vyměnila
noc
po níž přijde zkoušky den.
Poslední hvězda zhasla
V mlhavém plameni
poslední úder rýčů a motyk
utlumen v kamení
kostelík bílý
v údolí jako dlaň
předpolí
nedohledná
ukrajinská pláň
vesnice zmlkla
v chalupách
kde zníval smích
z oken jsou střílny
a v jícnech děl číhavých
ukryt je blesk
Tak počal den
těžký den
byl osmý březen

Když první rota nadporučíka Otakara Jaroše musela pod tlakem přesily ze Sokolova ustoupit, měl být následujícího dne proveden protiútok 2. roty s podporou sovětských tanků a dělostřelectva. Měl tak být zajištěn prostor pro protiútok 6. sovětské armády, který se měl uskutečnit v nejbližších dnech. Proto mělo být Sokolovo znovu dobyto obchvatem 2. a 3. rotou a zbytky roty první.

Útok měl být zahájen 9. března za šera po 19.00 hodině. Zesílená 2. rota jej zahájila přechodem přes zamrzlou řeku Mža z jižního okraje osady Arťuchovka na nově vybudovanou německou obranu. Naši vojáci se ale dostali do křížové palby kulometů, osvícení bezpočtem světlic. Nebylo se kde zakopat a tak většina vojáků zalehla na led.

Ještě dnes nemohou někteří pochopit, co udělal velitel čety 2. roty Tesařík v kritické chvíli zadrhávajícího se útoku, kdy naši pěšáci byli přitlačeni k zemi a ledu. Snad trochu okázale, ale nesmírně odvážně se v celé výšce své mohutné postavy zvedl a pomohl překonat přirozený strach vojáků. Za ním se zvedl velitel družstva svobodník Čapliár a další. I přes ztráty pronikla nakonec druhá rota do východní části Sokolova. Nacisté po mnoha zabitých a raněných zakolísali. Druhé rotě se podařilo dobýt 16 opevněných domů a zneškodnit kulometná hnízda. Po čtyři hodiny pak držela rota část Sokolova. Po zranění velitele 2. roty nadporučíka Jana Kudliče převzal velení roty rotmistr Tesařík, který, jak praví v odůvodnění pro jeho vyznamenání prvým Čs. válečným křížem 1939: „se v tomto nočním útoku projevil jako rozhodný a odvážný velitel, strhující mužstvo svou bezpříkladnou statečností“ (SDVN MNO č. 19/1943).

Jeden z pamětníků bojů u Sokolova 8. března 1943, bývalý samopalník Jan  Ivanco, později vyprávěl, jak rotmistr Tesařík vnikl s velitelem roty do prvého baráku a překvapil zde se nacházející Němce. Pět z nich již nikdy více nebojovalo. Takový byl bojový křest rotmistra Richarda Tesaříka na sovětsko-německé frontě. Za své hrdinství v boji u Sokolova, byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a sovětským řádem Rudé hvězdy. To nebyla legenda, ale skutečnost, nepochopitelná pro některé současné publicisty.

Pro naše vojáky vytvořil boj 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR u Sokolova předpoklady pro další růst čs. jednotky a vytvoření moderní, tanky a dělostřelectvem vybavenou brigádu. Vojáci, osvědčivší se v boji absolvovali školu pro poddůstojníky a někteří pro důstojníky v záloze a byli posíláni do speciálních sovětských vojenských učilišť.

Richard Tesařík spolu s dalšími 37 vojáky byl vyslán do sovětského tankového učiliště v Tambově. Padly tak námitky, že čs. brigáda nemůže mít tankový útvar, jelikož neměla z první republiky vycvičené tankisty. Po absolvování učiliště v Tambově bylo podporučíku Richardu Tesaříkovi svěřeno velení roty lehkých tanků T-70.

Na vycvičení mužstva byla krátká doba, bylo proto třeba pracovat i 14 hodin denně. Tesařík byl ve svém živlu. Předával získané poznatky, vychovával a učil vojáky neohroženosti. Museli si vykopat v plném profilu zákopy a Tesařík přejížděl kryjící se vojáky svým tankem s pro něj příznačnými průpovídkami, které odnímaly lidem strach, když se ocitli pod železnými kolosy. Mnoho nových vojáků z tvořící se 1. čs. samostatné brigády prošlo takto školou nebojácnosti!

Richard Tesařík si přitom uvědomoval, že právě tanky jako čelní úderná síla mívají v boji největší ztráty a nevylučoval, že by mohl zahynout. Zachoval se vzácný dokument, dopis, který napsal v Novochopersku před odjezdem 1. čs. samostatné brigády na frontu svým blízkým do Příbrami. Využil tehdy možnosti, které poskytlo velení vojákům, aby, pokud chtěli, napsali domů. Nepodařilo se ale zjistit, jakými cestami nakonec dopis putoval do tehdejšího protektorátu; dalo se pouze zjistit, že byl odeslán ze Slovenska. Richard Tesařík vněm píše:

„Milovaná mamičko, tatínku, Milčo a Berto (to jsou sestry). Dnes několik málo chvil před tím, než pojedu opět na frontu, píši Vám tento list, vzpomínaje Vás tam daleko v milované naší zemi.

Jedu na frontu!

Tři slova a jak mnoho mají významu. Fronta, to je to místo, přes nějž vede cesta domů, tam k nám, pod modré hory, do našich lesů, k vám, moje mamičko a taťko!

Na tuto cestu připravil jsem se ještě lépe než poprvé; jsem silný s mými chlapci, máme pancíř a děla, dostali jsme stroje, jimiž budeme ničit všechny, kteří chtěli snížit a pošlapat naši, moji hrdost, tu, kterou jsi mě učila Ty mamičko; mít vždy vysoko čelo, hrdě nést hlavu, protože jsem syn Žižkova národa.

Půjdu do boje; proto, kdybych padl, pak vězte, že se vzpomínkou na Vás“

Tesaříkova předtucha se naštěstí nesplnila, i když boj o Kyjev, tato nejlépe provedená operace naší jednotky v Sovětském svazu nebyla nijak snadná. Kyjev byl důkladně opevněn a Hitler kladl svým maršálům na srdce, aby město za každou cenu udrželi. Na hlavních ulicích byla vybudována ohniska odporu a na některých křižovatkách byly betonové pevnůstky; přístupy k městu byly zaminovány, v mnoha domech byly umístěny nálože. Ze severu na jih se táhl široký, až 4 metry hluboký protitankový příkop a na mnoha místech byly protitankové překážky. Pasti proti tankům byly na každém kroku. Na tyto nástrahy Tesařík a jeho tankisté postupně naráželi hned po začátku útoku, kdy zničili protitanková děla u Syreckých táborů. Jeho tanková rota svým útokem tak uvolnila postup našeho druhého praporu pod velením štábního kapitána Záhory.

To se už před tankisty rozevřel pohled na celý Kyjev s hořícími a explodujícími budovami. Tankisté spolu se samopalníky poručíka Antonína Sochora přinutili pak nacisty k ústupu u kinozávodu. Naši vojáci, z nichž většina poprvé viděla tak veliké město jako Kyjev se rychle přizpůsobili podmínkám pouličních bojů. Zde také podporučík Tesařík provedl jeden ze svých bohatýrských kousků. Aby mohl řídit boj v nepřehledném úseku, otevřel příklop věže tanku a takto bezprostředně velel svým tankistům. Jeho rota se dostává do středu města, na hořící Kreščatik, hlavní tepnu centra, když předtím spolu se ženisty a samopalníky tankisté zabránili vyhození mostu a nádraží. V noci se pak probíjejí na východ k Dněpru. Zde českoslovenští tankisté a samopalníci seskakují z tanků a pijí vodu z legendárního veletoku. Kyjev je osvobozen. 1. čs. samostatná brigáda vyřadila v bojích o město kolem 600 nacistů, její vojáci zničili 6 tanků, 4 dělostřelecké baterie, desítky kulometů a pevnůstek při poměrně malých vlastních ztrátách.

Podporučíku Richardu Tesaříkovi se za úspěšné splnění úkolů dostalo spolu s podporučíkem Josefem Buršíkem, taktéž velitelem tankové roty a poručíkem Antonínem Sochorem, velitelem samopalníků, nejvyššího ocenění, byli jmenováni Hrdiny Sovětského svazu s právem nosit Zlatou hvězdu a byli vyznamenáni nejvyšším sovětským řádem Lenina. Richard Tesařík byl členem delegace 15 příslušníků 1. čs. samostatné brigády v SSSR, která odjela do Moskvy, aby zde převzali vyznamenání z rukou předsedy Nejvyššího sovětu SSSR. Jako zástupci čs. brigády se také setkali s prezidentem republiky dr. Edvardem Benešem, který dekoroval prapor 1. čs. samostatné brigády a vyznamenal jednotlivé členy delegace Čs. válečným křížem 1939.

Z odstupu let se ještě dnes navozuje otázka, jak se vysoká pocta odrazila na charakteru Richarda Tesaříka. Nesváděl ho titul hrdiny k jakési výlučnosti, zejména když byl pak později jediným u nás žijícím hrdinou.

Nesvádělo jej to k určité nadřazenosti, opravňující jej k vědomí, že mu je dovoleno více než obyčejným smrtelníkům. Richard Tesařík ale zůstal nadále odvážným, nebojácným a dále vyhledával nejtěžší úkoly. Choval se i nadále jako hrdina. Ovšem pocit jakési jedinečnosti dávaly vzklíčit i některým jeho rysům, které měly hlavně v poválečném životě u něj neblahý vliv.

Tesařík se zúčastnil po osvobození Kyjeva dalších akcí, z nichž některé nebyly tak úspěšné; například v boji o Čerňachov ztratil většinu svých T-70 i s jejich obětavými veliteli jako byli rotmistr Nedvídek, četař Hrček nebo řidiči desátník Krivanič a bývalý slovenský partyzán Štefan Tuček.

Celkový úspěch našich tankistů v boji o Kyjev a v Žitomirské operaci umožnil další mohutnění tankové jednotky. Z praporu se postupně vytvořila tanková brigáda, ve které se nadporučík Richard Tesařík stal velitelem tankového praporu. Zejména po příchodu volyňských Čechů bylo třeba vyškolit stovky nových tankistů a tak Richard Tesařík svým příkladem a náročností přispěl velmi k tomu, že řada mladých vojáků, kteří dříve nepřišli ani do styku s nějakým motorovým vozidlem, se stali výbornými řidiči tanku, radisty nebo střelci.

Se svými tanky vstoupil i do bojů o město Duklu, když převzal tankový prapor po jeho padlých velitelích kapitánech Bílkovi a Vránovi. Nakonec i on byl ohrožen na životě, když mina strhla anténu na jeho tanku a v palbě děl byly poškozeny housenkové pásy. Podobně jako v Kyjevě, Tesařík strhl své vojáky tím, že boj řídil z otevřeného příklopu. Pak vznikly i neobyčejně těžké a předtím nevídané podmínky pro použití tanků v horách, kdy se musely šplhat do strmých kopců.

Nejtěžší boje nastaly o vstupní bránu na Slovensko, o ovládnutí hory Hyrowé s kótou 694 a pod ní ležící kótou 534. Zde se pěchota, vedená dnes již legendárním poručíkem Arnoštem Steinerem několikrát pokusila Hyrowé dobýt, ale pokaždé se ztrátami musela ustoupit. Nakonec bylo proto rozhodnuto nasadit na pomoc tanky. Generálmajor Richard Tesařík o tom později sám vyprávěl:

„Hyrowá byla nejvyšší hora, na jakou naše tanky za války zaútočily. Za nejtvrdších bojů a v ohni dělostřelecké palby se naše tanky šinuly po srázném svahu, dosahujícím strmosti přes 30 stupňů. Konečně jsem se dostal těsně k vrcholku. Tam palbou z kanónu poutám pozornost nepřátelských pěšáků a čekám na příchod vlastní pěchoty, aby Hyrowou obsadila. Granáty a kulometnými dávkami decimujeme nacisty. Do zákopu přímou palbou střílet nemohu a tak bijí kartáčovými granáty do sosen nad zákopy a střepiny vykonávají své dílo.

Fašističtí vojáci mi svými zbraněmi uškodit nemohou. Zůstávám na místě a posílám si pro jistotu pro další střelivo. Snad jsem tam nahoře na kótě hodinu, snad dvě; v boji člověku utíká pojem času. Ale najednou se v hluchém prostoru mých zbraní objeví rozšklebená tvář fašistického granátníka. Vystřelit jsem nemohl, nezasáhl bych ho. Nacista, vědom si vlastní síly a mé bezmocnosti vítězoslavně zpitvořil svůj obličej. Jako dnes ho vidím před sebou: vpředu mu chyběly dva zuby, v ruce měl jakousi dosud neznámou zbraň žluté barvy, kterou proti mému tanku zamířil.

Na ty chvíle nikdy v životě nezapomenu. Tu zpropadenou tvář bych poznal ještě dnes mezi tisíci jinými…

Za nacistickým granátníkem se náhle objevil ohnivý plamen a tankem to strašně otřáslo. Prudký náraz celou osádku ochromil.

Stroj začal hořet a sjíždět dolů po prudkém svahu. Nevěděli jsme, co se stalo – panzerfaustu, pancéřové pěsti, proti našim jednotkám použil protivník poprvé.

Cítím prudké bolesti, krev všude, kolem mne všechno hoří. Neovladatelný tank se nezadržitelně řítí dolů do neznáma. S posledními zbytky sil se dostávám z tanku a vyskakuji. Z osádky se to podařilo jen mně samotnému. Ostatní zahynuli.

Upadl jsem do bezvědomí. Když jsem se na ošetřovně probral, zjišťuji, že nevidím. Zachránilo mě, že jsem byl z polní nemocnice odsunut letadlem do specializované týlové nemocnice.“

Richard Tesařík při jiné příležitosti, těsně po válce, při rozmluvě se známým sovětským spisovatelem Konstantinem Simonovem upřesnil i některé podrobnosti celé této události. Ve chvíli, kdy pancéřová pěst propálila plášť tanku a vybuchla uvnitř, měl Tesařík přitisknuto pravé oko v hledáčku děla a tím zůstalo nepoškozené. Úlomek střely se dostal jen do druhého oka. Obličej byl popálený a na něm se vznítil oděv. Snad právě toto mu navrátilo vědomí. Tesařík odstrčil mrtvého řidiče, stiskl pedál a tank sjížděl z kopce. Podvědomá vůle k životu ho přinutila, aby udělal nemožné. Když vypadl z tanku, koulel se po trávě a dusil oheň na oděvu. Tam ho našli sanitáři. Pár kroků od hranic vlasti mu nebylo dopřáno uskutečnit mnohaletý sen – překročit práh domova. (K. Simonov, Dopisy z Československa, MF, 1946) Vše se událo odpoledne 22. září 1944.

Obraz tehdejších bojů zachytil později Richard Tesařík v básni „Dukla“

Valí se lavina
pěšáků
po svahu dolů
za pásy tanků. Vaří se půda
se snopy plamenů
za pásy tanků
v kráterech granátů plamenem
shořel něžný vřes.
Pádí po svahu
k výkřiku výkřik.
Nejeden raněn
a nejeden kles
znovu se zvedá
a znovu se bije
a smrt vpravdě šílí.
Za pídí píď
poslední akord
na srdci zahrál
a svojí krví
ovládl mez.
Bojovník neznámý
v zkřivené dlani
hrst půdy má
tak
jak ji líbal
krvavými ústy
aby zas kvetla
země

čarovná

Trvalo pak řadu měsíců, než lékaři pomohli Tesaříkovi k návratu k jeho tankistům, kteří se právě připravovali k útoku na Ostravu. Těchto bojů se však nezúčastnil, v té době byl odvelen jako velitel jednotky – čestné stráže prezidenta republiky, předchůdkyně Hradní stráže. Tehdy již kapitán Richard Tesařík třikrát protestoval u velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR, ale nakonec se musel rozkazu podřídit. V krátké době proto připravil čestnou jednotku, která 3. dubna 1945 před budovou divadla v Košicích vítala hlavu státu, prezidenta dr. Edvarda Beneše. S černou páskou přes ztracené oko podával kapitán Richard Tesařík jako první po šestileté odluce vojenské hlášení hlavě státu. Byla to zasloužená pocta.

Po válce

Ale Tesaříka to táhlo stále k jeho tankistům. Dělal proto vše, aby se mohl vrátit k tankové brigádě. Nakonec k ní přijel až těsně po osvobození Ostravy, když již tankisté postupovali k Olomouci a vybraná skupina ku Praze. Tady pro něj skončila válka. Krátce ještě velel 4. tankovému praporu v Karviné. Stejně jako několik jeho spolubojovníků uvažoval o odchodu z armády. Jejich žádosti o propuštění, řešil osobně jejich bývalý velitel a nyní ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda. Propustit z armády jej ale odmítl. Navrhl ale, aby byli, vysláni do vojenských škol. 1. prosince 1945 odešel pak Richard Tesařík jako jeden z prvých našich posluchačů na akademii tankových a mechanizovaných vojsk J. V. Stalina v Moskvě, kde po 4 roky úspěšně studoval.

Po návratu z akademie byl zařazen jako starší profesor na katedře tankového a mechanizovaného vojska Vyššího vojenského učiliště. Major Richard Tesařík, rozený Trupiér, ideální velitel pro vyšší tankovou jednotku se na škole necítil dobře; brzy se střetl s byrokratismem, se schématickým a neiniciativním způsobem výuky. Vznikaly z toho konflikty s lidmi, kteří neměli rovnocenné odborné a tím méně válečné zkušenosti. Byl dokonce i potrestán týdnem domácího vězení, když oprávněně kritizoval špatně koncipované cvičení. Člověk, který věděl, jak draze se na frontě za každou nesprávnost platilo, nechtěl mlčet, když narážel na úředníky v uniformách.

Je počátek padesátých let, nejtemnějšího a nejdusnějšího poválečného období v zemi i v armádě. V té době buje donašečství, pomluvy a špiclování, vládne kariérismus a křiváctví. V té době mizí i mnozí frontoví velitelé. Z armády je nucen odejít i ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda, zatčeni jsou všichni bývalí velitelé brigád generálové Karel Klapálek, Bohumil Boček, Vladimír Přikryl a mnozí další důstojníci. Vytratily se upřímné, kamarádské vztahy, jaké se vytvářejí na frontě, kdy jen boj prověřuje ryzost charakteru.

Nový ministr národní obrany, z civilisty na armádního generála povýšený Alexej Čepička, budí Tesaříkovu nevoli pro humbuk, nabubřelost a pozlátko reklamy, která provází každý jeho krok. Tesařík v něm vidí rozpínavého kariéristu, který jde z jedné funkce do druhé, když ministruje na lehkém průmyslu, spravedlnosti, úřadu pro církevní záležitosti a k tomu řídí Národní frontu jako její generální tajemník. Tesařík ví, že mezi lidmi se poukazuje na nemorální chování A. Čepičky, který opustil svou snoubenku, poslankyni Národního shromáždění, která s ním Čekala dítě a která ze zoufalství zvolila dobrovolnou smrt. Čepička se bez skrupulí hned na to ožení s dcerou prezidenta Gottwalda. Tehdy již podplukovník Tesařík se s tím vším svěřuje bývalému frontovnímu příteli a kritizuje i situaci v armádě, zejména na úseku, který zná, v tankovém vojsku, kde většina tanků není pojízdná.

Je příznačné pro tehdejší dobu, že ministr Alexej Čepička už za několik hodin věděl, jak o něm Tesařík smýšlí. Zavolal si jej proto neprodleně do své kanceláře. Zde se odehrála rozmluva, typická pro rovné jednání fronťáka a ministrem. A Čepička: „Tak co jste o mně říkal soudruhu podplukovníku?“ Tesařík: „Když se takto ptáte, pravděpodobně víte sám, co jsem řekl.“

A. Čepička: „Opakujte to.“

Tesařík opakuje svá tvrzení

A. Čepička: „Vy tím pomáháte nepříteli. Šíříte šuškandu.“

Tesařík: To není pravda. Říkám kritické věci, aby v armádě nedocházelo k nesprávnostem.“

A. Čepička: „Urážíte prezidenta Gottwalda.“

Tesařík: „To, že jste hledal výhody ve sňatku s dcerou prezidenta, to se říká v národě. O prezidentovi jsem nemluvil, toho se to netýká. Jsem si vědom, že ponesu za svoji otevřenost následky.“

A Čepička: „Já si to ještě rozmyslím. Zatím jděte pracovat.“

(Dle písemné pozůstalosti R. Tesaříka.)

Kolem Richarda Tesaříka začal kolotoč. Vojenští zpravodajci ( OBZ ) dostali za úkol shromažďovat o něm cokoliv záporného. V jeho kádrových materiálech se začínají hromadit nepodložená obvinění, lživé invektivy a očerňování. Zamindrákovaní lidé, závidějící mu jeho úspěchy na frontě i dosavadní výsledky v mírové službě, ve studiu i jeho popularitu mezi vojáky, horlivě přikládají polínka, když vytuší ministrovu averzi. Richard Tesařík je suspendován z místa náčelníka štábu tankových vojsk a přemístěn na podstatně nižší funkci na vojenském okruhu v Trenčíně. Na hlavní politické správě je s ním provedeno šetření a udělena důtka za šíření údajných pomluv.

Tesařík je tím vším rozrušen, uražen, zejména když cítí podezíravou a neklidnou atmosféru kolem sebe.  V tomto duševním stavu se dopustil činu, kterého nikdy nepřestal později litovat. Po rozčilujícím jednání v Praze při cestě na své pracoviště v Trenčíně poraní při předjíždění autobusu svým vozidlem chodce a v domnění, že téměř necítil náraz, zastaví až po několika kilometrech. Ví, že to neměl udělat a neomlouvá proto svoje provinění. Ovšem, to co pak nastalo, je naprosto neadekvátní v jednání ministra obrany Čepičky.

15 měsíců po nehodě!, aniž by bylo provedeno nějaké vyšetřování, dává ministr obrany příkaz k zatčení. Richard Tesařík je zatčen na ulici, spoután do želez a odvezen do vězení v Ruzyni. Stalo se to 12. prosince 1953, téměř přesně 10 let poté, kdy byl vyznamenán titulem hrdiny Sovětského svazu. Jen velmi těžko se vžít do pocitu člověka, který za celou válku unikal nástrahám nepřítele a najednou je vlastními lidmi zatčen jako nejhorší zločinec. Vykonstruuje se i další obvinění ze ztráty sešitku, který měl údajně obsahovat tajné poznámky. Všechno ale dnes nasvědčuje tomu, že ztrátu naaranžovali vojenští zpravodajci, kteří na příkaz ministra obrany Čepičky chtěli připravit velký případ.

Normálně se podobná obvinění vyšetřují na svobodě. Tady však šlo o osobní mstu ministra Alexeje Čepičky, který jako v jiných případech vůči frontovním důstojníkům nechává rozjíždět celou mašinérii trestních složek, jakoby se jednalo o velezradu. Šetření nevede příslušný prokurátor, ale hlavní vojenská prokuratura. U plukovníka Tesaříka v bytě je provedena domovní prohlídka a zabavena osobní korespondence. Čepičkovi lidé podávají sovětské vládě návrh na odnětí titulu hrdiny Sovětského svazu. Proti všem zákonným zvyklostem není dlouhé měsíce vůbec vyšetřován. Zhoršuje se mu zrak, následek válečného zranění. Richard Tesařík je fyzicky a psychicky deptán, dostává se do hluboké duševní deprese. V dopise sestrám píše, že v prostředí vězeňské kobky mu je, jakoby měl ruce urvány, srdce rozbité a rakovina mu sžírala duši.

Tesařík je z Ruzyně převezen na Pankrác, na oddělení III A, na takzvané oddělení odsouzených k smrti. Nějakou dobu dělá chodbaře a vidí nešťastníky, které čeká katova oprátka. Kolik nevinných lidí v padesátých letech takto skončilo. Tesařík musí bezděčně myslet i na to, zda mu nechystají podobný osud. Není divu, že uvažuje o sebevraždě. Najednou došlo k náhlé změně v zacházení s Tesaříkem, zřejmě v souvislosti s návštěvou sovětského státníka N. S. Chruščova v Československu, který se ne náhodně vyptával na osudy některých příslušníků čs. vojenské jednotky v SSSR, kteří se proslavili za války.

Richard Tesařík je po 9 měsících vazby nakonec propuštěn z vězení. Koná se soud, který vynese formální rozsudek krátkého podmíněného trestu. Richarda Tesaříka v té době zve prezident Antonín Zápotocký na hrad, věnuje mu svou knihu a pomáhá mu vrátit sebevědomí.

Včerejší vězeň Richard Tesařík je po propuštění ustanoven velitelem 13. tankové divize v Mladé. Má sice úspěchy, jednotka je hodnocena jako velmi dobrá, vojáci jej milují, posluchači mu aplaudují na veřejných vystoupeních, ale Tesařík je po otřesech z vězení přece jen jiným člověkem. Je vnitřně poraněný, nevyrovnává se z přestálé potupy; čím dále tím méně se snaží s některými důstojníky. Přesto je 5. června 1956 na návrh svého bývalého spolubojovníka z fronty generála Otakara Rytíře povýšen do hodnosti generálmajora tankových vojsk. Vznikají ale nové konflikty, nové a nová šetření, přemisťování. Ještě jednou vzniká naděje na zahojení jizev na duši, když se splňuje jeho veliké přání a je vyslán na Akademii generálního štábu ozbrojených sil SSSR v Moskvě. Ale v důsledku nových střetů a konfliktů je generálmajor Richard Tesařík 2. Prosince 1960 odvolán z funkce, propuštěn z armády a přeložen do zálohy. Snad si v prvním okamžiku ani neuvědomuje, že tím končí vše, pro co žil a co bylo spojeno s armádou.

Nemůže dostat zaměstnání odpovídající vzdělání. Za mizivý plat živoří jako dispečer a bezpečnostní technik v Čs. automobilových závodech. Zhoršuje se jeho zdravotní stav, objevují se potíže srdeční činnosti. Nachází ještě několikrát sílu překonat psychické krize. Zapisuje se jako dálkový posluchač na právnické fakultě Univerzity Karlovy, protože hledá odpověď na příčiny deformací práva, které tak hluboce zasáhly společnost. Ještě hledá uklidnění v různých oblastech umění, ale to už je jen odlesk jeho romantické duše. U svých přátel ve Střekově umírá na srdeční infarkt 27. března 1967, když jakoby v předtuše konce skoro celou noc prozpíval své zamilované písničky. Smrt hodna neobyčejně statečného a nadaného člověka, často nepochopeného novodobého hrdiny, který našel své přední místo v boji s německým fašismem, ale kterému nenormální poměry padesátých let nedovolily uplatnit svůj všestranný talent.

V roce 1946 vyšla v Mladé frontě kniha Konstantina Simonova „Dopisy z Československa “, kde popisuje návrat prezidenta dr. Edvarda Beneše do osvobozených Košic a velitele čestné roty kapitána Richarda Tesaříka: „Celé náměstí stálo s obnaženými hlavami a beze slova ztuhly v pozoru obě čestné roty, československá a ruská. Když byly dohrány hymny, začal prezident v doprovodu československých a sovětských generálů přehlídku čestné roty. Nejdřív přistoupil k československé rotě.

Z řady vystoupil důstojník v plné polní uniformě a v ocelové helmě a udělal krok vstříc prezidentovi. Podal prezidentovi hlášení. Ten mu stiskl ruku a začal procházet podél československé roty. Důstojník se obrátil a šel za prezidentem, procházeje kolem čestné roty.

Teprve teď, když se obrátil, zpozoroval jsem na jeho prsou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu a černý pruh pásky, protínající jeho tvář a zakrývající jedno oko.

Byl to Tesařík. Jemu připadla čest, aby na osvobozené rodné půdě jako první československý důstojník podal hlášení prezidentovi. A opravdu si této cti zasloužil tím jediným, čím si tuto čest může zasloužit voják: hrdinstvím, pohrdáním smrtí, nezlomnou věrností ke své vlasti,“

O mnoho let později 23. srpna 1964 si již generálmajor v záloze Richard Tesařík k této části knihy vlastnoručně připsal tato slova: „To si myslel pan spisovatel, ale já měl v životě jednu smůlu, že jsem včas nepadl.“

Vyznamenán

Řádem rudé hvězdy, pěti Čs. válečnými kříži 1939, Řádem Slovenského národního povstání I. třídy, zlatou medailí Čs. vojenského řádu bílého lva Za vítězství, Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem, Čs. vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně, Čs. pamětní medailí se štítkem SSSR, Sokolovskou a Dukelskou pamětní medailí, Zlatou medailí Hrdiny Sovětského svazu, sovětskými řády Lenina a dvěma Řády rudé hvězdy, Stříbrným křížem polského řádu Virtuti militari, řádem Rumunské koruny – důstojník a dalšími čs. a zahraničními vyznamenáními

Bibliografie

Použité materiály a fotografie jsou z osobního archivu autora

Autor: Miroslav Brož

v4

Plk. Arnošt Steiner

Během bojů na Dukle nejprve v hodnosti nadporučíka a od 1....

(12. ledna 1915 Třinec, Československo – 20. října 1982 Brno, Československo) Československý důstojník, absolvent Brněnské poddůstojnické školy, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v ročníku. Nezraněný […]

v8

Kpt. Rudolf Jasiok

Československý důstojník, od února 1942 příslušník čs. vojenské jednotky v...

(8. února 1919 Dolní Suchá na Ostravsku – 30. září roku 1944 Zyndranowa) Účastník bitev u Sokolova, Kyjeva, pravobřežní Ukrajiny a Dukly. Právě během Karpatsko-dukelské […]

v3

Bohumír (Lenc) Lomský

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti...

(22. dubna 1914 České Budějovice – 18. června 1982) Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem […]

V10

Kpt. Vladimír Winter

Jako frontový řidič se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Slovenska.

(27. ledna 1925, Praha Vršovice – ) Jako student byl nasazen ve vojenském průmyslu ve Stalingradu. Ve dvaceti letech vstoupil do československého armádního sboru a […]