Kpt. Vladimír Winter

Jako frontový řidič se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Slovenska.

(27. ledna 1925, Praha Vršovice – )

Jako student byl nasazen ve vojenském průmyslu ve Stalingradu. Ve dvaceti letech vstoupil do československého armádního sboru a jako frontový řidič se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Slovenska.

Předválečná léta

Vladimír se narodil manželům Františku Winterovi a Elišce roz. Čabové v Praze. Otec byl soustružníkem kovů, matka pracovala v tiskárně. S bratrem Miroslavem vyrůstal v Praze – Vysočanech, Na Krejcárku. Přišla velká krize a rodina Winterova se rozhodla odejet za práci do Sovětského svazu. Bylo to v roce 1931, Vladimírovi bylo 6 let.

Otec nejdříve pracoval v Penze a když v r. 1933 byl vybudován nový traktorový závod ve Stalingradu, byl tam jako specialista odeslán. V r. 1939 po okupaci republiky, přijali Winterovi státní občanství SSSR a tím se vyhnuli internaci cizinců. Oba chlapci chodili do ruské školy. V květnu 1941 Vladimír vychodil “10letku“. Byl výborným žákem a po maturitě chtěl studovat geologii. Nastoupil na praxi jako pomocník inženýra, který pracoval na topografii břehů Volhy v rámci projektu vodního kanálu Volha – Don.

Válečná léta

Dne 22. června 1941 vypukla válka, všechny práce na projektu byly zastaveny, školy uzavřeny a studenti nasazeni na pracovní místa těch, kteří byli povoláni do armády. Vladimír byl nasazen nejdříve na práce v zemědělství a posléze 12. prosince 1944 do Stalingradského traktorového závodu, který začal místo traktorů vyrábět tanky. Tam byl odeslán i jeho otec jako specialista. Po dvouměsíční učební době začal od února 1942 pracovat jako soustružník kovů na výrobě tanků T-34.

„Vyráběli jsme hmoždíře s přesností +/- 0,002 mm, které se montovaly na tlapy tanků a po navaření ozubů tahaly pásy T-34. Dennodenně jsme byli bombardováni, ale my dělníci jsme zůstávali na místě, poněvadž se nesmělo utíkat do krytů a skoro o hladu jsme kovali vítězství nad fašismem.

Když se přiblížila fronta 11. 09. 1942 přišel rozkaz opustit Stalingrad. Kromě otce, jsme byli evakuováni do Kazachstánu, Karagandinské oblasti, stanice Šokaj. Tam jsem pracoval jako soustružník ve strojně-traktorové stanici, opravoval jsem různé nářadí pro zemědělství.

V březnu 1943, jsem byl odveden Karagandiským, vojenským, oblastním komisariátem k ”trudavomu frontu” na práce do Balchaše v místním kombinátu těžícím naftu. Tam jsem pracoval v autodílně na opravách motorů nákladních aut, na obrábění pístů, klínových hřídelů apod. až do února roku 1944. To mi bylo již 19 let.“

Na frontě

„Na vojenském velitelství jsem jednoho dne četl výzvu – Češi a Poláci hlaste se do svých jednotek . Tehdy jsem se přihlásil dobrovolně do 1. čs. armádního sboru a 5. 4. 1944 ve městě Jefremově jsem byl přidělen k auto rotě. Dne 19. 4. 1944 jsem byl uznán schopným a přidělen k 2. paradesántní brigádě, kde jsem prodělal vojenský výcvik. Dne 11. 07. 1994 v Sadagůře jsem absolvoval řidičský kurz (Černošice) a stal jsem se vojínem – řidičem přechodně dle potřeby u 2. paradesantní a nebo 3. brigády. S těmi brigádami jsem se zúčastnil bojů o město Duklu, Krosno, Krůlik, Sanok, Dukelský průsmyk, Ladomírova, Barvínek atd. Po zranění levé nohy jsem byl přidělen k technické rotě škpt. Tlstého v Řešově odkud jsme zásobovali partyzánské oddíly na Slovensku při SNP různým válečným materiálem.“

Práce řidiče nebyla jednoduchá. “Jezdili jsme se zásobami až do přední linie, převáželi jsme miny i náboje, složité bylo vyznat se v neznámém terénu za mlhy, cesty zapadlé ve sněhu, nebo naopak v hlubokém blátě. Projížděli jsme terénem, který byl zaminován, cesty často ještě ani nebyly označené tabulkou MINY NĚT. Sklady se při postupu neustále stěhovaly, takže jsme je těžko hledali při návratu pro nový náklad. Problémy byly také s naším stravováním. Ráno jsme se odhlásili z menáže, vyfasovali jsme konzervy s lanžmítem na dva dny, ale byli jsme mladí a zdraví a tak jsme je často zhltli naráz se suchým chlebem. Druhý den pak jsme navazovali družbu s kuchařem, jinak jsme museli hladovět.“

„Dramatickou cestu jsme zažili, když jsme jako výpomoc převáželi sudy benzínu pro nový, pohyblivější typ tanku T 34 pro Běloruský front. Jel jsem s kamarádem Jožkou Chalupníkem přes celé Polsko – přes Krakov na západ do Breslau (Vratislavi). Tehdy na Nový rok 1945 napadlo spousta sněhu, že nebylo vidět, kde je konec cesty a kde začíná příkop. Měl jsem celou plochu nákladního studebeckeru naloženou sudy benzínu. Při průjezdu Krakovem jsem řetězy z kol nesundal, bylo to moje opomenutí, a tak jsem je na kočičích hlavách krakovských ulicí utloukl. Kováře jsem nesehnal abych je opravil a pak při další cestě, když jsme měli zdolat kopec do Čenstochové, bylo ouvej. Naštěstí jsem měl sebou lano – naviják. Jožka Chalupník mě musel pomoct navijákem popojet, pak jsme založili zadní kola proti skluzu zpět. Tak jsme se kus po kusu na délku navijáku dostali nahoru a ještě spolu s námi jsme vytáhli jedno osobní auto ZIS. Náklad jsme dovezli v pořádku na místo určení , do Breslau. Úkol byl splněn.

To bylo pro nás řidiče nejdůležitější – včas a v pořádku náklad dovézt a předat. Nejčastěji to bylo do první linie. Stačil jeden granát a auto šlo pod odkos (do šrotu) a člověk byl hin. „

„Vojnu jsem skončil ve Valašském Meziříčí, ale ještě po skončení války jsme byli posláni do prostoru Margecan, Červená Skála, Mýto nad Hronom, kde jsme ještě dva měsíce pronásledovali Vlasovce, kteří se snažili proniknout na sovětské území s diverzními úkoly. Celé dva měsíce jsem objížděl se zásobováním jednotlivé skupiny vojska. Skončil jsem v Nitře. Tam jsem ještě dostal úkol doprovázet po Slovensku sovětského majora Vasila Košelapova v konfiskované „Zetce“ po maďarském kolaborantovi. Až někdy v září jsem přišel ke své vojenské posádce v Žatci – Podbořanech.“

Poválečná léta

V Žatci svob. Vladimír Winter demobilizoval a hned dne 1.února 1946 nastoupil do služby u SNB – Praha. Byl přidělen k okresnímu velitelství Most. Na Mostecku sloužil v Souši a v Dolním Litvínově. V době od 23. 7. do 7. 9. 1946 byl ve výcvikovém středisku v Liberci, kde získal hodnost dvouhvězdičkového strážmistra. V listopadu 1948 byl ze služeb SNB propuštěn a nastoupil od 1. 10. 1948 do práce v ČKD jako soustružník, později jeřábník.

Tam pracoval až do konce roku 1953. Mezi tím se v dubnu 1951 oženil s Věrou roz. Bouškovou. Dne 2. ledna 1954 byl reaktivován a nastoupil k posádkové správě ke Štábní auto praporu jako vojenský řidič. Zde byl přidělen k sovětským poradcům. Po dvou letech přešel na Ministerstvo zahraničních věcí. Vzhledem k tomu, že ovládal 4 jazyky, byl vysílán jako řidič na zastupitelské úřady. Postupně sloužil ve Vídni, ve Varšavě, v Londýně a v západním Berlíně, kde jezdil s vedoucím zastupitelských úřadů. Rovněž v době služby v centrále na ministerstvu jezdil s náměstky ministra.

V roce 1985 odešel do důchodu. V důchodu byl a dosud je aktivní v rámci ČSOL. Je vynikající vypravěč s výbornou pamětí, dovede zaujmout zejména mladé posluchače, .ve svých 90 letech má výbornou fyzickou kondicí. Je zapálený šachista, závodně hraje za Dynamo – Pankrác. Měl dva syny, jeden zemřel na zákeřnou nemoc v 17 letech a manželka, která trpěla dlouhodobě Parkinsonovou nemocí zemřela v r. 2006.

Vyznamenání

 

Prameny a literatura

Osobní výpověď kpt.Vladimíra Wintera
Služební životopis

 

Autor: Roman Štér

v4

Plk. Arnošt Steiner

Během bojů na Dukle nejprve v hodnosti nadporučíka a od 1....

(12. ledna 1915 Třinec, Československo – 20. října 1982 Brno, Československo) Československý důstojník, absolvent Brněnské poddůstojnické školy, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v ročníku. Nezraněný […]

v3

Bohumír (Lenc) Lomský

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti...

(22. dubna 1914 České Budějovice – 18. června 1982) Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem […]

v2

Gertruda Engelová

Československá důstojnice a lékařka. 11. února 1942 byla V Buzuluku...

(16. 05. 1910 Český Krumlov – 10. 10. 2003 Praha) Předválečná léta Narodila se v Českém Krumlově v rodině Mořice a Marty Frankensteinových, obecnou školu […]

v7

Gen. mjr. v. z. Richard Tesařík

Československý generál, držitel titulu Hrdina Sovětského svazu.

(3. prosince 1915 Praha – 27. března 1967 Střekov) Zúčastnil se bojů v Polsku 1939 i u Sokolova. Nejvíce se však vyznamenal při osvobození Kyjeva. […]