Mjr. v. v. Rudolf Šimáček

Československý důstojník, příslušník tankových jednotek v mezinárodní brigádě za Španělské občanské války. Od 9. února 1942 příslušník Čs. vojenských jednotek v SSSR a účastník všech bojů čs. jednotky v SSSR.

(21. ledna 1906 Vídeň – 28. března 1989)

Byl jedním z prvních československých dobrovolníků v Buzuluku. Na svůj příjezd do tohoto přiuralského města, později vzpomínal: „ Na cestu ze Stalingradu do Buzuluku jsme se vydali dva. Tím druhým byl komsomolec Voloďa, jehož otec pracoval od jedenačtyřicátého roku v charkovském traktorovém závodě. Cestou jsem musel zodpovídat jeho zvědavé otázky o republice a mé činnosti ve Španělsku.

Cesta nám rychle uběhla. 3. února 1942 ve tři hodiny ráno jsme byli v Buzuluku. S vystupováním jsme si museli pospíšit, protože vlak stál ve stanici jen malou chvíli. Moc se nám do mrazu z vytopeného kupé nechtělo. Ale nedalo se nic dělat. A tak palčáky na ruce, beranici přes uši a rychle ven.

Třeskutý mráz a ledový vichr z nás doslova vyrazil dech. Na perónu jsme zahlédli siluety dvou vojáků v neznámých uniformách. Jeden měl na rukávu pláště pásku v československých národních barvách. U něho jsme se přihlásili.

Voják měl z našeho příjezdu očividnou radost. Čekat v mraze nebyla jistě žádná slast. Vesele nám sdělil, že patříme k prvním vlaštovkám, a zavedl nás do teple vyhřáté nádražní čekárny.

Musel ještě čekat na další rychlík a teprve potom se mohl vrátit do kasáren. Chtěl jsem se mezitím dozvědět co nejvíce o životě v jednotce. Podle různých nepodložených zpráv jsme se totiž domnívali, že jednotka o síle motorizovaného praporu je již připravena k odjezdu na frontu. Pochopitelně nás zajímalo, jestli ji ještě zastihneme v posádce. Voják se tomu upřímně podivil, potom jsme se zase divili my. Řekl nám totiž, že k dnešnímu dni nepřesahuje početní stav jednotky třicet lidí. Patřili jsme tedy opravdu mezi první.“

Předválečné období

Rudolf Šimáček se narodil 21. ledna 1906 ve Vídni. Na křestním listě měl vyplněnou jen rubriku s místem narození. To v tehdejším mocnářství sotva stačilo na tu nejbídnější existenci. Jako sirotek toho tehdy od života nemohl mnoho očekávat.

V šesti letech ho erár poslal v doprovodu četníků šupem do Čech. A tak se v roce 1918 stává jeho novým domovem okresní sirotčinec v Nymburce. Měl totiž po otci v dokumentech zapsanou domovskou obec Křinec.

Když dospěl do 14 let věku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším životě, vzal ho do učení kovářský mistr z malé vesnice nedalo Plaňan. Kovářská dílna se tak stala na tři roky jeho domovem. Dílna byla vyhlášeným místem schůzek z nejbližšího okolí. Mladý Ruda při šlapání měchů a ve svitu kovářské výhně a bušení perlíků, napjatě lapal každé slovo. V té době také neustále vzrůstala nespokojenost dělníků.

O dva roky později ho jeho neklidná povaha zavedla do Železného Brodu, kde pracoval jako dělník na stavbě hydroelektrárny. Velmi brzy si toto město v chudém kraji sklářů a textiláků zamiloval. Vstoupil do Federace proletářské tělovýchovy a jako člen hlídek se zúčastňoval dělnických slavností a stávek. Tenkrát mu to snad i připadalo romantické a dobrodružné. Ale velmi brzy ho přešlo. Jedinečným lékem byla rána četnickým pendrekem.

V roce 1927 byl povolán do Žiliny k absolvování vojenské prezenční služby u dělostřeleckého pluku číslo 9., kterou ukončil v roce 1929 v hodnosti svobodníka.

Po ukončení vojny se stěhuje do Hořovic a zapojuje se do sílícího se dělnického hnutí. Policejní perzekuce ale sílila. Prohlídky byly na denním pořádku… Koncem srpna jedenatřicátého roku se při jednom policejním výslechu náhodou dozvěděl, že mu hrozí 12 let těžkého žaláře. Na pokyn vedení KSČ proto urychleně opouští republiku a odjíždí do SSSR.

Jeho novým domovem se stává Charkov a jeho traktorový závod. Poprvé v životě měl zajištěnou práci a tak se do ní pustil s chutí a vervou. Zanedlouho již patří mezi jeho přední pracovníky.

Politická situace v Evropě se stále přiostřovala. Fašismus v Německu se netajil svými dobyvačnými plány. Spolu s dalšími i on fandil všemu pokrokovému a proto jej potěšilo vítězství lidové fronty ve Španělsku v únoru 1936. Pět měsíců nato ale přišla zpráva – fašistické povstání v čele s generálem Frankem. Vypukla občanská válka. Zprávu o zakládání mezinárodních jednotek z dobrovolníků ve Španělsku přijal s nadšením. Dlouho neváhal a napsal žádost o odeslání do Španělska zástupci KSČ v kominterně Čeňku Hruškovi, které znal ještě ze své činnosti v Hořovicích.

Ubíhaly dny, týdny. Uplynul druhý měsíc a už pomalu přestával doufat, že jeho žádost obdržel. Až jednoho dne všechno změnil telegram o pěti slovech „ Hned přijeď do Moskvy – TOM“. Ruce se mu roztřásly, ale srdce radostí poskočilo. Tom bylo krycí jméno Čeňka Hrušky.

Ihned napsal žádost o udělení dovolené. Na neurčitou dobu. S telegramem v kapse a žádostí o odvolenou se rozběhl za hlavním mistrem. Chvíli mu trvalo, než získal souhlas k udělení dovolené. Nakonec mu účtárna proplatila celoroční dovolenou.

Příští den ráno už netrpělivě přešlapoval na peróně nádraží s jízdenkou a místenkou na rychlík Oděsa – Charkov – Moskva.

Po příjezdu do Moskvy odjel do budovy Kominterny a po přivítání s Čeňkem Hruškou, byl odeslán na kádrové oddělení. Když přišel na řadu, zjistil, že tam zasedá osmičlenná komise. Po úvodním pohovoru, byl vyzván, aby si ještě jednou vše rozmyslel do druhého dne. Rudolf Šimáček, ale toto rozhodnutí odmítl s tím, že je již rozhodnut. Po půl hodině jej znovu předvolali a bylo mu sděleno kladné vyřízení jeho žádosti. Byl ubytován v hotelu „Lux“ na Gorkého ulici s tím, aby vyčkal, až dostane zprávu. Myslel, že ihned odjede do Španělska. Ale rozhodnutí nakonec znělo, že nejdříve musí absolvovat školu záložních důstojníků Rudé armády v Rjazani. Výcvik trval dva měsíce. Na závěr se uskutečnilo taktické cvičení za účasti dělostřelců, tankistů a letců.

Do Moskvy se vrátil 26. dubna 1937. Byl ubytován spolu s dalšími nedaleko hlavního města na chatě Kominterny „Bykovo“. Každý den pak opouštěly dvojice, vybavené doklady a penězi, oblečením a patřičnými instrukcemi…

Konečně 8. května, přišla řada i na Rudolfa Šimáčka, který měl tvořit dvojici s Rakušanem Ernestem. Po vyzvednutí patřičných dokladů, byl upozorněn na skutečnost, že jeho pas a další dokumenty na dlouhou dobu ponesou jeho nové jméno – Josef Blažek.

Válečná léta

Španělsko

Po dramatické cestě přes Holandsko a Francii, nakonec dorazili do Valencie.

Další rozkaz zněl, hlásit se v Albacete a odtud odjet do Poso Rubio. Zde je přivítal sovětský poradce. Problém ale byl v tom, že přijeli jako důstojníci pěchoty, ale Španělská republikánská armáda potřebovala nutně tankisty, dělostřelce, letce a ženisty. Po zjištění, že je vyučen černému řemeslu, bylo rozhodnuto o jeho zařazení do šestičlenné skupiny tankových mechaniků druhého útočného praporu pancéřových aut 1. tankové brigády.

Po seznámení s výzbrojí praporu, kde byli tanky typu Wickers T 26, sovětské BT s dvanáctiválcovým motorem a BT 6 a 7. Odjíždí již pátý den s praporem na madridskou frontu.

Na chvíle přesunu na frontu později Rudolf Šimáček vzpomínal: „Největší přestávka nás čekala asi v polovině určené trasy. Jeden z řidičů obrněných vozů nezvládl prudkou zatáčku a havaroval. Těch pět dní ostrého výcviku každému nestačilo. Auto se převrátilo do příkopu.

Zatímco jsme se pokoušeli dostat vůz na silnici, zastavilo kousek opodál osobní auto. Že by turisté? Každý měl dalekohled a fotoaparáty. Něco si mezi sebou povídali a pak se pokusili fotografovat havarovaného obrněnce. Jednoznačným gestem jsem jim to zakázal. Začali na nás mluvit německy. Nesmlouvavě jsem je německy okřikl, že to mají marné. To je ale nevyvedlo z míry a jeden z nich, v pumpkách, řekl těm ostatním rusky, aby udělali zeď. Že si pancéřák stejně vyfotografuje. Poslal jsem je tedy ke všem čertům i rusky.

Ale chlapík v pumpkách byl nezmar. „Tenhle určitě česky neumí, tak dělejte,“ zvolal, ale odpovědět nestačil. Ozvalo se totiž moje: „Jestli nechceš dostat po palici, tak se rychle dekuj!“

To mu alespoň na chvilku vzalo dech. Ale opravdu jen na chvilku. Nedůvěřivě si mě prohlížel a pak se zeptal, odkud jsem.

Ale já na dlouhé vybavování neměl čas ani náladu. Zeptal se, jestli náhodou neznám nějakého Kische.

Jak bych ho neznal, toho zuřivého reportéra. Dokonce jsem mu začal tvrdit, že bych ho poznal (jeho fotografii jsem totiž před lety viděl v Rudém právu).

Na to se chlapík v pumpkách jen trochu pousmál a vytáhl z kapsy novinářskou legitimaci. S napřaženou rukou se potom představil – Egon Ervín Kisch. Tu ruku jsem mu pěkně po kovářsku stiskl a pak jsme se chlapisky objali.

Kisch mi představil i své spolucestující. Byl to Ilja Erenburg a Michal Kolcov. Hned nám vysvětlili, že byli v Madridu na mezinárodním sjezdu antifašistických spisovatelů a teď se jako ostatní delegáti rozjeli podívat na frontu. Za naši neurvalou bdělost nás dokonce pochválili. Na rozdíl od nás jim totiž mnozí povídali o svých jednotkách i to, co neměli.

Mezi řečí jsme samozřejmě pořád pracovali, a tak stálo obrněné auto brzy na silnici. Naši noví přátelé si je vyfotografovali ze všech stran, rozloučili se a pokračovali v cestě.“

Křest ohněm prodělal Rudolf Šimáček se svým praporem při útoku na město Quijorno a Villanueva de la Canada. Později prodělal těžké boje při osvobozování města Brunette. Po splnění úkolu, se celá jednotka stáhla do Valencie na doplnění.

Počátkem září 1937 byl opět jejich prapor v plné pohotovosti. Následovaly těžké boje u Quinto, Belchite a Zaragozy. Koncem listopadu se zúčastnil se svým 2. útočným praporem bojů na guadalajarské frontě. Po dobytí města Teruel 21. prosince, zde oslavili i Nový rok 1938.

Po těžkých bojích na řece Ebra a dalších místech, byl jejich prapor přesunut do Barcelony.  Po absolvování bojové přehlídky se po dvou dnech opět vrátili na frontu do prostoru Alt Aragonu. Tam je i zastihla začátkem října retiráda – tj. odvolání všech interbrigadistů z fronty a z demokratického Španělska.

Stejně jako celou řadu dalších interbrigadistů, pak následoval společný ústup s jednotkami španělské republikánské armády ke hranicím Francie.

Na hranicích je ale přivítala policie a četníci. Čekal je tábor na pobřeží mezi Saint Cyprienem a Arggelés-sur-Mer, obehnaný ostnatým drátem.

Rusko

Po třech měsících pobytu v lágru byl zařazen do skupiny, která má odjet do SSSR. 26. dubna 1939 se nalodil na sovětskou zámořskou loď spolu s dalšími asi třiceti dalšími interbrigadisty. 3. června 1939 pak vplula jejich loď do přístavu v Leningradu. Rudolf Šimáček se znovu vstupuje na půdu SSSR. Přes Moskvu se pak vlakem dostal městečka Zanky u Charkova, kde bylo v té době velké rekreační středisko. Čekala jej důkladná zdravotní prohlídka a především dlouhý odpočinek.

Po návratu do charkovského traktorového závodu pak již čekala Rudlu Šimáčka jen každodenní práce až do 22. června 1941. Velmi těžce tehdy snášel počáteční úspěchy nacistických vojsk. Zprávy Sovětské informační kanceláře byly stále nepochopitelnější. Po urputných bojích se vyklízela další a další města. Stále ale věřil, že se situace obrátí. Nepochyboval ani tenkrát, když se nepřítel blížil k Charkovu a přišel rozkaz k evakuaci celého závodu. Jako jeden z posledních pak opouštěl město s posledním transportem – směr traktorový závod ve Stalingradu.

27. ledna 1942 pak byla v sovětském tisku a rozhlase zveřejněna výzva k občanům české a slovenské národnosti, kteří se nacházeli na území Sovětského svazu. Začala se organizovat československá vojenská jednotka v Buzuluku. To byl také pro Rudolfa Šimáčka cíl jeho další cesty.

5. února 1942 dorazila do Buzuluku tzv. oranská skupina, nazvaná podle místa svého působení (internace) v Orankách. Jednotka se zvětšila. V dalších dnech začala první prezentace čs. dobrovolníků. Na Rudolfa Šimáčka přišla řada 9. února. Jaké bylo jeho překvapení, když mu přijímací důstojník sdělil, že nemůže být prezentován. Účastí v bojích ve Španělsku, prý pozbyl československou státní příslušnost; za normálních poměrů ve vlasti by byl jistě uvězněn a vyloučen z armády, degradován ze svobodnické hodnosti, která mu tudíž nemůže být uznána; o uznání jeho hodnosti poručíka mezinárodních brigád je bezpředmětné vůbec hovořit.

Nakonec byl zapsán pod kmenovým číslem 127/ m, až na zásah velitele jednotky podplukovníka Ludvíka Svobody a přiznána mu hodnost svobodníka.

Po příchodu dalších čs. interbrigadistů Vendelína Opatrného, Ignáce Spiegla a magistry Heleny Petránkové pak vytvořili nerozlučnou skupinu, která se často scházela na břehu říčky Samarky, nebo v bytě lékaře Františka Engela a jeho ženy.

V Buzuluku pak také absolvuje instruktorský kurz a kurz výkonných rotmistrů. Po jeho absolvování je zařazen ve funkci velitele družstva k protitankové rotě nadporučíka Františka Sedláčka.

Konečně nastal den, na který celá jednotka tak dlouho čekala – odjezd na frontu. 30. Ledna vypochodoval 1. čs. samostatný polní prapor z kasáren. Na buzuluckém nádraží je čekal dlouhý vlak s těpluškami. Ešalon číslo 22904, měl čs. prapor odvést daleko na západ. Zazněl signál k nástupu, vagóny se zaplnily. Za chvíli již vlak přidával na rychlosti, městečko Buzuluk zmizelo z dohledu.

Tehdy již desátník Rudolf Šimáček byl v protitankové rotě, která se skládala ze dvou čet protitankových pušek a jedné čety protitankových kanónů ráže 45 mm, které velel podporučík Jiří Frank. Velitelem prvního děla byl desátník Martin Wimmer, druhému velel desátník Rudolf Šimáček.

Na své první bojové vystoupení na sovětsko-německé frontě, později Rudolf Šimáček vzpomínal: „ Když jsme přijeli do Sokolova, byla celá naše četa přidělena přímo veliteli 1. roty nadporučíku Otakaru Jarošovi. Zůstali jsme v předsunutém postavení dva dny. Pátého března za mnou přišel velitel čety podporučík Jirka Frank přímo z nějaké porady a řekl mi, že musí jeden kanón uvolnit pro ochranu štábu do Arťuchovky. A protože jsem měl bojové zkušenosti a dokázal se samostatně rozhodnout, navrhli mě. Tak jsme se rozloučili.

Příští den jsme zaujali nové palebné postavení. Nadporučík Kudlič byl spokojen především s pečlivě vybudovanou kruhovou obranou. Ještě týž večer jsem však dostal rozkaz, abych se s dělem přemístil do Timčenkova. Předpokládalo se, že vzhledem k těžkému bombardování Merefy se německé tanky pokusí o průlom na Konstantinovku, čímž by odřízly ústupovou cestu praporu. Celou noc jsme kopali nové palposty ve směru pravděpodobného útoku. Ráno sedmého března přišla kontrola. Tehdy jsem zaslechl, že náš kanón je něco jako „sám voják v poli“. Že jsme odříznuti jak od našich, tak od sovětských jednotek. Byly to napjaté chvíle čekání. Teprve k polednímu jsem dostal rozkaz přemístit se do Mirgorodu do prostoru 3. roty nadporučíka Vladimíra Janka. A opět začalo budování palpostů poblíž řeky Mži. To pro případ, kdyby se fašistům podařilo překročit řeku.

Ráno se přišel na naše postavení rozloučit Ignác Spiegel s Vendou Opatrným. Ignác měl jakousi předtuchu, že se z boje nevrátí. Společně s Vendou jsme ho přesvědčovali, že on, voják revoluce, nesmí ztratit vůli k životu. Souhlasil s námi a řekl, že ve Španělsku ho ani v těch nejhorších chvílích nenapadla myšlenka, že by mohl zahynout. A bylo jich dost – u Madridu, Belchite, Teruelu.

Jako dnes slyším jeho slova: „Nebylo střelivo, ale nezakolísali jsme. Věřím, že nezklameme ani tady. Že neustoupíme. Budu u kulometu do posledního náboje.

“Rozloučili jsme se tenkrát s Ignácem a nikdo z nás nevěřil, že jde do posledního boje.“

Po splnění bojového úkolu u Sokolova, odešel 1. čs. samostatný polní prapor do zázemí. Trvalo několik dní, než dorazil do místa dalšího pobytu. Byla jim vesnička Veseloje, jejíž chalupy se táhly do dálky třinácti kilometrů. Příliš jarních dnů si tady prapor ale neužil. Přišel rozkaz a celá jednotka se přemístil do Novochoperska.

Zde je po vytvoření 1. čs. samostatné brigády, Rudolf Šimáček zařazen do školy pro důstojníky v záloze a zároveň povýšen do hodnosti četaře.

Dalších bojů u Kyjeva se Rudolf Šimáček zúčastnil již jako velitel 3. čety obrněných automobilů v rotě podporučíka Josefa Churavého v rámci tankového praporu. Následovalo Vasilkovo, Čerňachov, Fastov, Ruda, Bílá Cerkev, Žažkov, Ostrožany a Buzovka.

Po skončení těžkých bojů je čs. brigáda přesunuta do prostoru Černovic a Sagadura na Bukovině. Začal se budovat 1. čs. armádní sbor. Na základě rozkazu náčelníka výzbrojní služby Borise Hübnera je Rudolf Šimáček, tehdy již v hodnosti rotmistra, ustanoven velitelem zbrojního a muničního skladu sboru. To znamenalo, že byl zodpovědný zato, že byla stálá rezerva zbraní a střeliva. K zvládnutí tohoto úkolu mu bylo přiděleno šestnáct nákladních aut i s řidiči.

V bojích na Dukle pak Rudolf Šimáček žil prakticky na kolech autokolon. Objížděl armádní sklady a zajišťoval střelivo pro naše bojující jednotky. Vyspal se v kabině auta, jen při jízdě do skladu a zpět. V té době byl často úplně vyčerpán, ale vždy měl na paměti, co je to proti tomu, co museli vydržet chlapci přímo v bojích. Příslušníci jeho zbrojního a muničního skladu, byli tehdy roztroušeni po různých skladech od Sadagury až po Krosno. Autokolony určené na odvoz střeliva, dostávaly přednostně benzín, dokonce i před zásobováním potravinami. Když voják nedostane včas svoji porci jídla, může pokračovat v boji, avšak nemá-li střelivo, je prakticky z boje vyřazen.

Stejné to pak bylo při zásobování střelivem v prostoru seskupení našeho dělostřelectva u Jasla i později na Slovensku a Moravě.

Na poslední dny války později Rudolf Šimáček vzpomínal: „ Při jedné jízdě do Krakova mi sovětští důstojníci sdělili, že zbraně, které fasuji, již nebudeme potřebovat. Praha však volala o pomoc. Pražané povstali proti okupantům a pustili se do nerovného boje na barikádách. Boj probíhal v ulicích Prahy, a já byl daleko.

Trochu se mne proto dotkla poznámka sovětského plukovníka, mého dobrého známého, který se mne v dobrém zeptal: „Co je s tebou, interbrigadisto?“

U Madridu jsi bojoval za Prahu a teď, když Praha skutečně volá o pomoc, jsi v Krakově.“

Takové už ale jsou lidské osudy za války.

Po válce

Na zpáteční cestě z Krakova jsme se dozvěděli radostnou zprávu, přímou neuvěřitelnou zprávu. „Je konec války!“

Slavnostní přehlídky v Praze se ale podporučík Rudolf Šimáček nezúčastnil. Vzdálenost mezi jeho předsunutým skladem v Olomouci a nejvzdálenějším skladem v Polsku, to znamenalo tři sta kilometrů. Vzpomínal však na své kamarády, kteří položili své životy. Na plánované setkání v Praze, kterého se už neuskuteční. U Sokolova položil život Ignác Spiegel, u Žažkova Franta Král a u Dukly Vendelín Opatrný.

Jeho starosti, však koncem války neskončily. Bylo ještě zapotřebí věnovat všechny síly na svoz majetku sboru do Prahy. Byl již konec května roku 1945, když jeho kolona konečně vyrazila ku Praze.

Jako bývalý čs. interbrigadista přijal nabídku k další službě v armádě. Je zařazen do oblastní úřadovny obranného zpravodajství Mostě, později v Táboře.

V roce 1949 je přeřazen nadporučík Rudolf Šimáček na krajské velitelství SNB v Ústí nad Labem.

Přicházejí však padesátá léta a stejně jako řada jiných interbrigadistů i Rudolf Šimáček je propuštěn ze služby. Nastává doba nedůvěry, špehování a perzekuce.

Nakonec najde zaměstnání nejprve jako řidič, později jako vedoucí laboratoře, a nakonec jako referent zásobování v Československých naftových dolech na Jižní Moravě.

V roce 1960 je rehabilitován a nastupuje jako občanský pracovník na Okresní oddělení MV. V roce 1965 je pak prezidentem republiky jako uznání jeho zásluh v bojích ve Španělsku a 1. čs. armádním sboru v SSSR, vyznamenán řádem Rudé hvězdy. V roce 1966 je pak povýšen do hodnosti majora.

Po odchodu do důchodu pak pracuje řadu let jako předseda Okresního výboru Českého svazu protifašistických bojovníků v Břeclavi.

Jako jediný příslušník československé zahraniční armády pak v roce 1975 převzal jedno ze svých nejvzácnějších vyznamenání – Řádem dětského úsměvu, za svou práci mezi mládeží.

Major ve výslužbě Rudolf Šimáček, zemřel ve svých třiaosmdesáti letech 28. března 1989.

Vyznamenán

Čs. válečným křížem 1939, Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem, Čs. vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně, Stříbrnou medailí Čs. vojenského řádu Za svobodu, pamětní medailí Čs. armády v zahraničí se štítkem SSSR, Sokolovskou a Dukelskou pamětní medailí, sovětským řádem Vlastenecké války II. stupně, medailemi Za vítězství nad Německem, Za osvobození Prahy a medailí Mezinárodních brigád ve Španělsku a dalšími vysokými čs. a zahraničními řády a vyznamenáními.

Bibliografie

Použité materiály a fotografie jsou z osobního archivu autora

Autor: Miroslav Brož

v12

Pplk. Ludvík (Albert) Engel

Na Dukle bojoval jako náčelník 2. oddělení 1. čs. armádního...

(14. 8. 1912, České Budějovice, Československo – 29. 1 1945, Vážec, Československo) Důstojník, absolvent vojenské akademie, který přes Sovětský svaz došel na bojiště na Středním […]

v3

Bohumír (Lenc) Lomský

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti...

(22. dubna 1914 České Budějovice – 18. června 1982) Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem […]

V10

Kpt. Vladimír Winter

Jako frontový řidič se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace a osvobozování Slovenska.

(27. ledna 1925, Praha Vršovice – ) Jako student byl nasazen ve vojenském průmyslu ve Stalingradu. Ve dvaceti letech vstoupil do československého armádního sboru a […]

v7

Gen. mjr. v. z. Richard Tesařík

Československý generál, držitel titulu Hrdina Sovětského svazu.

(3. prosince 1915 Praha – 27. března 1967 Střekov) Zúčastnil se bojů v Polsku 1939 i u Sokolova. Nejvíce se však vyznamenal při osvobození Kyjeva. […]