Mjr. Virág (Virák) Michal

(1. listopadu 1915 Sarkadi, okr. Iršava, Podkarpatská Rus – 18. února 1998 )

Předválečná léta

Michal Virág se narodil na Podkarpatské Rusi otci Mihalu Virágovi a matce Pavle Alfédiové. Měl ještě šest sourozenců. Byla to chudá rodina, které se nevyhýbala nouze. Michal se v 16 letech za pomoci sociální akce dostal na práci do Čech. Sloužil jako čeledín u sedláka v okrese Lázní Bělohrad. V roce 1937, 1. října byl povolán do prezenční vojenské služby. Na vojně sloužil až do 20. 3. 1939, tj. do okupace.

V předválečné československé armádě Michal sloužil u 16. pěšího pluku 12. roty v Prešově. V roce 1938 absolvoval již jako svobodník plynový asanační kurz v Kežmaroku. V době Mnichova ( 6. září 1938 až 6. října 1938 ) byl tento pluk nasazen v rámci 17 divize na Liberecku a na Mnichovo-Hradišťsku.

Po okupaci Československa se vrátil domů na Podkarpatskou Rus, která již byla okupována Horthyovským Maďarskem. Pomáhal rodičům, staral se o mladší sourozence až do té doby, než byl povolán na vojnu.

Válečná léta

Dne 18. 12. 1943 byl povolán do maďarské armády. Jeho jednotka byla nasazena na Německo – sovětskou frontu. Byl odchovanec Československé republiky a československé armády a tak již v dubnu 1944 v bojích okolo Kolomyje přešel jako řada dalších jeho krajanů, do ruského zajetí.

V zajateckém táboře č. 2 Slavuta pobyl do srpna 1944, kdy byl jako Československý občan a poddůstojník odeslán k čs. armádnímu sboru v SSSR. Krátkou dobu vypomáhal při výcviku nových odvedenců, kteří ještě neprošli vojenským výcvikem. Posléze byl odvelen k tankové brigádě, k 2. praporu. Velitelem byl Josef Buršík, od bitvy o Kyjev hrdina SSSR. Byl zařazen do kurzu řidičů tanků.

Když začala Karpatsko – dukelská operace, zúčastnil se s 2. praporem, ve kterém byl Michal Virág zařazen, útoku na Krosno (7 – 11. 9. 1944), následoval přesun do Svěžové Polské (16. 9. 1944), a posléze Palacůvky (17. 9 – 29. 9), kde se vojáci praporu zúčastnili okopových prací v prostoru operační skupiny štábu tankové brigády. Dne 27. 9. se prapor přesunul do Škláry a odtud 5. 10. do Królik Polski . Zde byl Michal Virág 24. října odeslán jako velitel družstva se skupinou dvaceti mužů plnit bojové úkoly ke 3. brigádě ve skupině tzv. „opěšalých tankistů“. Dne 28. října 1944 byl povýšen do hodnosti desátníka. Na jednu episodu z tohoto bojového nasazení vzpomínal: „Mezi nás na přední postavení do přední linie v blízkosti německé obrany docházel často generál Hruška a dával nám zprávy o postupu východní i západní fronty. Čas ubíhal, nastoupila noc a mou povinností bylo, abych provodil osvětového pracovníka na štáb. Postupovali jsme obezřetně, neboť německé hlídky narušovaly linii fronty. Vracel jsem se ze štábu dukelskými horami , německá hlídka se snažila napadnout naše družstvo, což se ji nezdařilo, neboť jsme byli dobře připraveni. Zajali jsme několik zraněných nepřátel a předali je k výslechu.“

V listopadu v bojích při Nižném Komárniku byl des. M. Virág raněn do levé nohy, průstřel rozbuškou, náloží v náboji, po ošetření na místě, byl léčený ve Lvově a jiných ruských nemocnicích“. (výpis z osobního spisu VHÚ).

Michal Virág se zúčastnil boje o bezejmennou výšinu jihovýchodně koty 552, která se zapsala do dějin KDO úpornou obrannou německých vojsk, ale neméně úporným bojem a statečností čs. vojáků, kteří ji a posléze další sousední výšiny dne 24. listopadu definitivně dobyli a Němci začali ustupovat z celé této oblasti a stahovat se na západní břeh řeky Ondavy do obranného postavení. Bezejmennou výšinu pojmenovali čs. vojáci Hroudovou horou na památku podporučíka Jiřího Hroudy zpravodajského důstojníka 2. tankového praporu, který těsně před vrcholem zahynul výbuchem nášlapné miny. Michal Virág po letech na tento boj i na své zranění vzpomínal: „Rozpoutal se boj, hořely lesy, dým zakrýval výhled.. Ozývaly se kulomety a minometná palba. Nepřátelské střely přerušily vedení . Ubránili jsme se nepřátelskému útoku a zaútočili jsme sami. Němci si připravili obranu v linii Svidník – Prešov, ale tuto obranu jsme překonali a drtili fašisty. Při této operaci jsem byl raněn, velení převzal můj zástupce. Přesto jsme my ranění sledovali každé hlášení, že naši postupují a v těch chvílích to potěšilo..
Ani noc nepřinesla na naší ošetřovně klid a většina z nás nespala. Přinášeli se ranění do chaty, podával se čaj a léky k utišení bolesti a to vše ve tmě, protože svíček bylo málo a nechávaly se jen k nejnutnějším lékařským zákrokům.“

Zraněním v boji o Hroudovu horu boj pro desátníka Michala Virága skončil a začal bojovat o svou nohu. Vzhledem k charakteru zranění, polní lékaři poskytující mu první ošetření mu ji chtěli od kotníku amputovat, poněvadž měl rozdrcené kosti a zbytek nohy mu visel na kůži. Nesouhlasil a amputaci odmítl. Z při-frontové nemocnice byl odeslán do Lvova, kde mu nohu zachránili, i když byla o několik cm kratší. Na doléčení byl odeslán do hlubšího zázemí až na Kavkaz do přímořské Soči.

Poválečná léta

Do Československa se vrátil až po skončení války, po té co byl propuštěn z léčení Průvodní list vydaný československou vojenskou misí jako příslušníku čs. armády má datum z 26. října 1945. Koncem toho samého roku Sovětský svaz uzavřel státní hranice a nebylo možné se již vrátit. Vojáci z Podkarpatské Rusi, chtěli-li zůstat v ČSR museli optovat pro ČSR. Michal Virág po návratu ještě prošel rehabilitačním léčením v invalidovně v Malé Chuchli a ve vojenské invalidovně v Bohosudově, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Annou Rambouskovou. Demobilizoval 25. 6. 1946.

Jako válečný invalida dostal dekretem v pohraničí v Unčíně trafiku, ke které patřil i služební byt a mohl se oženit. Dne 18. 6. 1948 se mu narodil syn Michal. Vedle svého občanského zaměstnání věnoval se veřejné činnosti v obci kde žil, u lidového soudu, spolupracoval s okresní vojenskou správou na výchově mladých vojáků, kterým předával své bojové zkušenosti. Po té, když se v r. 1951 soukromé živnosti likvidovaly, rozhodl se, aby uživil rodinu, pracovat v hlubinném dole Kateřina pod Unčínem, kde pracoval až do r. 1959. Dostal se do rozporu s místními „osidlovači“, nesouhlasil s některým jejich jednáním a proto se Virágovi rozhodli přesídlit do Dolního Slivna, do rodiště manželky, paní Anny Virágové, kde rod Rambousků sídlil již od 17. století. Zde začal pracovat jako cestář. Když mu manželka zemřela, odstěhoval se do Makotřas u Lidic, kde pracoval jako cestář na Kladenské správě silnic. Poslední dva roky svého života žil u svého syna, zemřel 18. 2. 1998.

Vyznamenání

Čs. válečný kříž 1939 (č. 13482)
Československou medaili za chrabrost (č. 9058)
Československou medaili za chrabrost II. stupně (č. 8708)
Medaile za vítězství nad Německem (č. 961196)
Medaile za osvobození Prahy (č.115136)
Čs. vojenskou pamětní medaili se štítkem SSSR (č. 98089)
Pamětní Dukelská medaile za účast v bojích o Duklu
Pamětní medaile k 20. výročí osvobození ČSSR
Medaile k 50 výročí konce války 1941-1945
Řád Velké vlastenecké války (č. 316106)

Prameny a literatura

Sestaveno na základě dokumentů VHÚ a pozůstalosti mjr. Michala Virága.

Autor: Michal Virák (syn mjr. Michala Viráka)

v6

Plk. v. v. Bernard Bražina

Československý důstojník, od 15. srpna 1939 příslušník Čs. legionu v...

(6. května 1915 Hubová – 1994 Hubová) Předválečné období Podplukovník v záloze Bernard Bražina, prožil zhruba třetinu svého života, jako chudý, přitom však velmi tělesně zdatný […]

v3

Bohumír (Lenc) Lomský

Československý důstojník, absolvent Vojenské akademie v Hranicích (1936). V hodnosti...

(22. dubna 1914 České Budějovice – 18. června 1982) Již 100 let nás dělí od narození armádního generála v záloze Ing. Bohumíra Lomského původním jménem […]

v8

Kpt. Rudolf Jasiok

Československý důstojník, od února 1942 příslušník čs. vojenské jednotky v...

(8. února 1919 Dolní Suchá na Ostravsku – 30. září roku 1944 Zyndranowa) Účastník bitev u Sokolova, Kyjeva, pravobřežní Ukrajiny a Dukly. Právě během Karpatsko-dukelské […]

v1

František Josef Geisler

Československý důstojník a kapitán v Britské armádě (1942-1944), velitel čety...

(25. července 1918 Hall, Tyroly – 18. září 1944 Pastwiska, Polsko) Mládí Otec Františka Geislera byl přednosta pošty v Jižních Čechách. V roce 1920 se […]