Plk. v. v. Bernard Bražina

Československý důstojník, od 15. srpna 1939 příslušník Čs. legionu v Polsku a oranské skupiny. Od 7. února 1942 příslušník čs. vojenské jednotky v SSSR. Účastník bojů u Sokolova, Kyjeva a Čerňachova, při kterém přišel o ruku. Později instruktor pro výcvik samopalníků.

(6. května 1915 Hubová – 1994 Hubová)

Předválečné období

Podplukovník v záloze Bernard Bražina, prožil zhruba třetinu svého života, jako chudý, přitom však velmi tělesně zdatný a ctižádostivý mladík. Zlom v jeho životě nastal za mlhavé listopadové noci v roce 1943, když paži nadějného velitele čety samopalníků tankového praporu, dravě útočící čety samopalníků zasáhla zblízka dávka nepřátelského kulometu. Po amputaci pravé paže se stal v osmadvaceti letech invalidou. Bezmála pět desetiletí pak doprovázela Bražinovu životní dráhu příchuť pelyňku.

6. května 1915 se narodil manželům Bražinovým v Liptovském Gombaši (dnes Hubové ) nedaleko Ružomberku další vzpurný potomek, který dostal jméno Bernard. Sourozenců ve světnici nevelké doškové chalupy bylo požehnaně, postupně jich bylo osm. Otcovi tak nezbývalo nic jiného, než rok co rok nastavovat palandy, až sahaly k samému stropu. Dole na podlaze ukládala maminka nejmladší sourozence.

Bernard, jsa jedním z nestarších dětí, nejraději šplhal na nejvyšší prkna. Výšky mu učarovaly. Vyskytlo-li se v neděli nebo o prázdninách vzácně volno, slézal s partou kluků skalnaté výšiny kolem vesnice. Nejčastěji, zřejmě z přirozené touhy po soutěživosti, volili krkolomnou stezku na skaliska vrchu bezmála tisíc metrů vysokého. Zásluhou dřevařů a vlivem vichřice vznikaly průseky báječně umožňující pozorování dole se lopotících lidí a zvířat.

Údolí tvořilo místy soutěsku, v níž se tísnily prudké vlny Váhu, železnice a chalupy vesnic podél Hradské. Políčka vyrvaná protějšímu svahu vypadala ještě mrňavější, než vskutku byla. Skromná chudá úroda z Bražinovic políčka, později vzpomínal Bernard Bražina – zdaleka nestačila na deset hladových krků. Mnohdy se ani brambor nenajedli.

Bídu, chladu i nemocí, si houževnatý chlapec učil dostatek. Učivo zvládal snadno, ale přesto musel pátou třídou ukončit svou školní docházku. Od svých dvanácti let byl nucen pracovat. Nejprve s otcem v lese, později jako nádeník na moravském a českém venkově. Poznal tak dokonale dřinu u bohatých sedláků na poli i ve stájích.

Na podzim roku 1937 narukoval Bernard Bražina k 1. horskému praporu do Sklabiny, obce nacházející se nedaleko jeho rodiště. Taktická a pochodová cvičení tak nejednou probíhala v blízkosti míst, dobře mu známých ze svého dětství. Zdánlivě poklidnou „vojenčinu“ zdramatizoval řetěz nevlahých událostí. Dvojí mobilizace, ústup z pevnostního pásma na Šumavě bez jediného výstřelu, kam byl 1. horský pluk nasazen po mnichovském diktátu. Následovalo rozbití republiky, přísaha věrnosti klerofašistickému titovskému státu. Hrdí slovenští horalé nepřijali zrovna přívětivě německé instruktory, vyslané na pomoc novým slovenským spojencům. Nejvíce nevole nakonec vyvolával nácvik slavnostního pochodu „Paradeschrittu“, proslulého husím krokem.

Spontální odpor proti prkennému drilu a německé nadřazenosti i znalost území směrem k polské hranici byly otcem myšlenky, směřující k přeběhnutí do vznikající čs. zahraniční armády. Pověsti o soustředění vlastenců v Krakově a blízkost hranic uspíšily nezralé a ne dosti připravené rozhodnutí.

Vojín Bernard Bražina byl při pokusu o útěk chycen a eskortován zpět k útvaru. Jen díky dohodě s velitelem stráže četařem Petrem Kováčem a závodčím vojínem Antonínem Bukovým se podařil nakonec společný útěk z vězení. V Polsku, v městečku Jaslo se spojili s dalšími uprchlými slovenskými vojáky a odjeli do Krakova, kde se 15. srpna 1939 hlásili tehdejšímu veliteli čs. legionu podplukovníku Ludvíku Svobodovy.

Válečná léta

Spolu s dalšími, prodělal Bernard Bražina  ústup Polskem a snášel úděl internovaného v několika táborech NKVD na Ukrajině a v Rusku. Později vzpomínal na Kamenec Podolskij, Olchovce, Jarmolince, Suzdal a Oranki. Ze Suzdalu mu nejvíce utkvěly v paměti přednášky politického zástupce velitele, plukovníka Rudé armády s ukrajinským jménem, sečtělého, ale v soudech typického bolševického agitátora. Ten při jednom školení rezolutně prohlásil: „Československo bude svobodné, ale jako sovětská republika. „ Pískot a nesouhlasné výkřiky se tehdy ozývaly sálem. Jeden náš poručík vyskočil na židli a spustil: „ Čechoslováci si dovedou vládnout sami.“ Po bouři nastalo zlověstné ticho. Většinu z přítomných sužovalo pomyšlení, že všechny zatkne NKVD a pošle to trestních táborů na Sibiř. Naštěstí k nejhoršímu nakonec nedošlo. Možná, že byla vzata v úvahu ochota Čechoslováků podílet se na společensky prospěšné práci.

Například město Suzdal – přelidněný běženci z frontového pásma a množstvím internovaných cizinců i zajatých příslušníků německého wehrmachtu v klášteře měl velký nedostatek vody. Pro vodárnu bylo třeba narychlo zachytit vodu vybudováním další přehrady. Výzvu velitele tábora o pomoc vyslechli naši vojáci s porozuměním a bez otálení se pustili do díla. Několik našich techniků pomohlo sovětům při výběru místa a určení způsobu výstavby tří dřevozemních přehrad. Dobře zorganizovali kácení a odvoz stromů, přípravu kůlů, jejich zakládání beranidly, kolečkování zeminy. I při primitivní mechanizaci se na přehrazovaném potoku objevily budoucí vodojemy. Sověti brzy upustili od potupné ochrany pracovních čet. Náčelníci při kontrolách neskrblili pochvalou: „Molodci Čechoslovaki! Pokračujte tahle dále!!“

Pomohli tak k pitné vodě městu i sobě.

Při příchodu do Buzuluku 7. února 1942 byl Bernard  Bražina , ustanoven instruktorem v poddůstojnické škole, jíž velel nadporučík Otakar Jaroš. Jemu i jeho zástupci podporučíku Antonínu Sochorovi imponovalo Bražinovo řízné vojenské vystupování i určité prvky hazardu v jeho chování. Nebrali vážně ani Bražinovu příslušnost k „ hvězdářům “ v době internace. Komunistou nikdy nebyl, spíše nespokojeným rebelem.  Důstojníky Bražina skutečně neměl v oblibě. V tom podléhal některým anarchistickým tendencím „ hvězdářů “. Ale Sochorovu nabídku stát se velitelem družstva v nově se tvořící četě samopalníků – rozvědčíků přijal svobodník Bernad Bražina jako poctu. To jeho povaze vyhovovalo a se souhlasem dlouho neotálel.

S podporučíkem Antonínem Sochorem si Bražina padl do oka. Sbližovalo je souznění v nezávislém, iniciativním konání, vynalézavost při výcviku a v poli až na samu hranici únosnosti. S odstupem desetiletí, po četných vlastních frontových zkušenostech posuzoval Bernard Bražina své tehdejší husarské kousky se shovívavým úsměvem. Ať se jednalo o přepady v týlu na pochodující proudy pěchoty při taktických cvičeních či léčku připravenou na zástupce velitele čs. vojenské jednotky nadporučíka Bedřicha jedoucího v automobilu. Dokázal spoutat „ jazyka “ opravdu dokonale včetně roubíku v ústech. V roce 1942 zosnoval se svým velitelem podporučíkem Sochorem v jídelně v Buzuluku i fingovaný přepad gážistů při vánoční nadílce. Pohled důstojníků na tasené dýky a namířené automaty maskovaných útočníků vyvolal nejprve zděšení u kuchyňského personálu, vzápětí pak i důstojnické jídelně. Důstojník, Týlař se vylekal tak, že vlezl pod piano. Jedině nadporučíku Jarošovi sklouzla ruka k pouzdru pistole. Málem by střílel, nebýt repliky podporučíka Sochora, vysvětlující domnělou akci nacistických výsadkářů. O chystaném přepadu ale věděl velitel čs. vojenské jednotky podplukovník Ludvík Svoboda a spolu s podporučíkem Sochorem zvažovali možné následky. Stráž z náhradní roty, tvořená staršími vojáky, měla jako obvykle ostré náboje.

S odstupem mnoha let se Bernard Bražina  kritičtěji díval na některé momenty v bojové činnosti své jednotky. Nejstatečnější vojáci byli leckdy přetěžováni. Akce střídala akci – hloubkové průzkumy, výpady na „jazyky“, pročesávání lesa po shození nepřátelských parašutistů, zajišťování obnažených křídel, vyplňování mezer v obraně, předsunuté polní stráže a jiné – prostě když něco hořelo, museli nastupovat rozvědčíci. Už během v prvním boji čs. praporu u Sokolova v březnu 1943 byl určitý hazard se speciálně vycvičenými lidmi a v důsledku toho i některé zbytečné a nenahraditelné ztráty. Bylo skutečností, že všichni v družstvu a v četě samopalníků přistupovali ke všem bojovým úkolům bez reptání. Z vnitřního pocitu, v duchu svého bojového hesla „ Úkol musí být splněn! “. Mohli tak činit jen díky svému mládí, ale i snaze „ vytáhnout se “ jak před ostatními příslušníky praporu, tak i před rudoarmějci.

Za své první bojové nasazení se velitel družstva, četař Bernard Bražina mohl pyšnit Československým válečným křížem 1939 a sovětskou medailí Za odvahu.

V návrhu na udělení vyznamenání se uvádí: „Při nočním útoku na Sokolovo, jako velitel družstva automatčíků, byl vyslán s úkolem navázat styk se sousední 25. divizí. Když při plnění tohoto úkolu narazil na odpor nepřítele, pobil několik nepřátelských automatčíků, kteří ohrožovali levé křídlo útočící roty. Přes silnou palbu nepřátelských tanků udržoval styk až do skončení boje.“

Za svou odvahu a velitelské schopnosti, byl povýšen do hodnosti rotného a v Novochopersku  zařazen do školy pro důstojníky v záloze, přestože neměl maturitu. Podle tehdejší praxe MNO mohl být po jejím ukončení jmenován pouze do hodnosti rotmistra. V této hodnosti byl také koncem léta 1943 ustanoven velitelem 1. čety a zástupcem velitele roty samopalníků 1. čs. samostatné brigády poručíka Sochora.  Tohoto jmenování si velmi vážil. Dokladem toho byla úmorná píle během krátkého výcviku, stmelování čety, převážně nováčků, Rusínů z Podkarpatska, propuštěných z táborů nucených prací NKVD. Udatnost příslušníků Bražinovy čety v dalších bojích o Kyjev byla též důkazem jeho úsilí.

Po třiceti letech po osvobození Kyjeva, Bernard Bražina vzpomínal: „Před ránem se na samém okraji lesa strhla prudká střelba. Netrvala dlouho. Němci se pokusili o přepad, ale naše přední stráže je za pomoci sovětských letců zahnaly.

Řadíme se do bojových formací a vyrážíme vpřed. Před námi jsou rovinatá pole a louky. V dálce se rýsují první domy kyjevského předměstí. Postupujeme už v prvním sledu. Naše tanky se valí dopředu. My samopalníci dřepíme na jejich korbách, připraveni deštěm střel z našich samopalů a granáty likvidovat případný odpor nepřítele.

V tom se objevil křížem přes pole široký protitankový příkop. Tanky musely zastavit a dorazili ženisté, kteří zneškodnili desítky protitankových min. Na několika místech zasypáváme příkop. Na kyprou zem házíme klády, prkna, větve, aby se zpevnil podklad. Jinak by tanky nemohly na druhou stranu.

Celá naše brigáda je nahuštěna na tomto úseku, když tu se najednou z levého křídla blíží fašistické messerschmitty. Přelétávají nízko nad našimi hlavami. Nestřílejí, nemají střelivo. Jakmile však podají zprávu o našem soustředění, můžeme čekat pořádný útok ze vzduchu. Je to nebezpečné, proto rychle zdolat překážku a postupovat dopředu.

Chýlí se k večeru. Na dohled a dostřel už máme první domy Kyjeva. Němci na nás spustili uragán palby. Jeden náš střední tank je poškozen. Pěchota ryje nosem do země a nehýbe se dopředu. Hustota střelby je taková, že je těžké zvednout hlavu.

Náš štábní džíp do té doby postupoval za námi, ale najednou se mezi námi v první linii objevuje náš velitel plukovník Svoboda. „No copak, hoši, jedem, jedem, vpřed!“

Zastyděli jsme se. Zvedáme se a vrháme se na německé obranné linie.

Před námi je železniční trať v hlubokém zářezu. Za ní zoologická zahrada. Silné stromy. Mezi nimi jsem spatřil zamaskovaný železobetonový bunkr. Fašistické kulomety z jeho střílen a okolních zákopů nám brání v postupu. Nadporučík Sochor mi dává rozkaz zničit toto opevněné ohnisko odporu, pročesat prostor zoologické zahrady a postupem vpravo se připojit k tankovému praporu, který mezitím už vtrhl do ulic Kyjeva a přes houževnatý odpor německých fašistů se probíjel k závodu Bolševik.

Dávám povely velitelům svých družstev. Jedno družstvo posílám na obchvat zprava, jedno zleva. Sám se dvěma družstvy čelní palbou na střílny bunkru kryji jejich postup. Když obě družstva přešla železniční zářez a rozvinula se na obou křídlech německého postavení, vyrazil jsem i já čelně do útoku na bunkr. Vedle mě zůstal ležet mrtvý vojín Klicko. Dostal ji rovnou do čela. Svobodník Peška krvácí, je raněn do ruky.

Plazím se co nejblíže k střílnám a dávám rukou pokyn družstvům na křídlech, aby sevřela bunkr těsněji. Velím: Za mnou, vpřed! Granáty! Sám vrhám protitankový granát do střílny bunkru. Nepřátelský kulomet zmlkl. Skáčeme do zákopů obklopujících bunkr a dobíjíme pažbami fašisty. Z bunkru vyběhla zadem přes spojovací zákop velká skupina Němců v čele s oberleutnatem. Střílejí po nás dlouhými dávkami ze samopalů a přískoky od stromu ke stromu se snaží od nás odpoutat. Jejich střelba v běhu je nepřesná. Moji chlapci leží v skrytu za silnými kmeny stromů a dobře mířenými dávkami je kosí. Zachránili se jen dva, ale ti padnou do rukou našim tankistům.

Oberleutnant si všiml, že já jsem velitele, a když byl ode mne asi dvacet metrů, namířil na mě parabelu. Já klečím na jednom koleně, pažbu samopalu opřenou o břicho. Tisknu spoušť. Cvak – rána nevyšla. Prázdný zásobník. V tom zlomku vteřiny padám na tvář a kulka z německé parabely mi hvízdne u levého ucha. Mráz mi přešel po zádech, ale vzápětí další dávka, kterou vypálil kdosi z mých chlapců, důstojníka skosila.

Běžíme za našimi tankisty. Tam někde vpředu má být Petrasova četa samopalníků i velitel roty Sochor. Petrasova četa však už postupuje k závodu Bolševik.

Za jednou té-třicetčtyřkou zkoumá velitel tankového praporu nadporučík Janko plán města. Kývnutím ruky mě volá k sobě. Přikrčen k zemi běžím k němu. Už se stmívá a na plán je špatně vidět. Janko si občas posvítí malou baterkou. Vidím červenou tužkou vyznačený směr našeho postupu. Jmenuje mi ulici, už si nevzpomínám, která to byla, a dává mi rozkaz vyčistit od Němců budovy na její pravé straně.

Němci perou do nás, naše tanky, minomety, dělostřelectvo i pěchota střílejí zase po nepřátelských ohniscích odporu.  A za této střelby najednou vidím děvče. Běží jako divá od Němců k nám. Nadporučík Janko ji volá k sobě a strhává ji do krytu za tank. Nejdříve se dívá překvapeně na naše uniformy, ale když jí povídá, že jsme čechoslováci, prohlásí, že ať jsme kdokoli, když bijeme Němce, že jsme „svoji“ a že ona jde s námi pomstít za všechno, co sama i obyvatelé Kyjeva vytrpěli od fašistických okupantů.

Janko se jí ptá, jestli zná dobře město, a když dívka přisvědčí, vtiskne jí do ruky nagan a posílá ji s mou četou, aby nás vedla určeným směrem. Mně přikazuje, abych na ni dal pozor. Lehko se to řekne, ale hůř se to dá splnit. Vyrazil jsem s četou určeným směrem. Lída, tak se dívka jmenovala, je před námi. Zapomíná na všechnu opatrnost. Němci přitom pálí z každého sklepního okénka.

První dům obcházíme ze dvora. Horní poschodí jsou prázdná, okna rozstřílená, ale ze sklepa slyšíme křik žen a pláč dětí. Němci střílejí směrem na ulici. Měli bychom dovnitř hodit granát, ale pobili bychom i obyvatele domu. A už vidím, jak Lída skáče dolů po schodech, rovnou ke dveřím, kopne do nich, a když se rozletí, křikne s naganem v ruce: „Hände hoch!“

Některý z Němců ji mohl povalit nebo praštit pažbou do hlavy a bylo by po ní, vždyť ani z toho naganu neuměla střílet. Ale div se světe! Vystrašení Němci vycházejí ze sklepa s rukama nad hlavou. Za nimi se vleče celý houf starých babiček, žen a několik dětí.

Takové vítání ještě nikdo z nás doposud nezažil a já jsem přesvědčen, že ani nezažije.

Ženy se s radostným pláčem vrhly k nám, objímaly a líbaly nás ze všech stran, některé na kolenou nám objímaly nohy a násilím nám líbaly ruce. Strašně nás to dojalo, vždyť mnohé z nich mohly být našimi babičkami. Ve fašistickém pekle okupace musely určitě vytrpět víc než my na frontě. Proto tolik štěstí v jejich tvářích. Nazývaly nás synáčky, a to nám bylo nesmírně drahé a blízké.

Přinesly vodu, některé i mléko v hliněných džbáncích. Měli jsme všichni žízeň, dychtivě jsme pili, poděkovali jsme, jak nejlépe jsme dovedli, potěšili trochu slov, že všechno nejhorší už pro ně přece skončilo, ale my že musíme dál, válka ještě není u konce… “

Po osvobození Kyjeva, postupuje čs. brigáda na jihozápad směrem k Bílé Cerkvi. Brigáda prochází úsekem, kde útočila Rudá armáda na Kyjev z jižního předměstí.

Ještě nedávno neostřílení chlapci překypovali po vítězné bitvě o Kyjev útočným elánem. Tato nálada utvrdila Bražinovo furiantské rozhodnutí hnát nacisty i bez podpory tanků. Jelikož vzdálený velitel Antonín Sochor mu nemohl rozhodnutí schválit, poradil se alespoň s velitelem sousední čety Sergejem Petrasem. Oba se rychle dohodli o způsobu spolupráce – šetřit náboji a palbu nahrazovat o to mohutnějším „ Hurá!“ Touto svéráznou taktikou vyhnaly obě naše čety samopalníků nacisty z několika jimi spěšně zaujatých postavení a navíc postoupily o dalších 7 kilometrů. Až před půlnocí byli zastaveni palbou několika kulometů z okraje vesnice Čerňachov.

Bernard Bražina na boj u Čerňachova, který mu tolik změnil jeho další život, později vzpomínal: „Ve tmě vidím už obrysy krajních domků Čerňachova. Předpokládám, že Němci se budou ve vesnici zuřivě bránit. My máme rovněž velké ztráty, ani nevím přesně, kolik mužů mi zbylo. Cíl máme na dosah ruky, ale instinktivně cítím, že na jeho dosažení je nás málo. Dávám povel zastavit palbu, zalehnout. Doplnit zásobníky. Vyrovnat rojnici.

Posílám spojku Mišku Falese, aby běžel, co mu síly stačí zpátky ke kapitánu Jankovi, ať nám na pomoc pošle ty tři tanky, co nám zbyly, že jsme už těsně před vesnicí a že by se nám při jejím dobývání hodily.

Všichni jsme už strašně unavení, promočení, zablácení a hladoví. Ležíme na zemi, čekáme. Střelba na obou stranách zmlkla. Nalevo slyším ruské hlasy. Ptají se mých vojáků na velitele. Vstávám, jdu jim naproti.

Přede mnou stojí sovětský velitel, vysoký postarší podplukovník. „Ty komanduješ?“ ptá se. „ Já,“ odpovídám. Neptá se mě na hodnost ani jméno. Dobromyslně mi vytýká, že se do toho ženeme jako čerti, že by neškodilo víc opatrnosti. Zajímá se, kolik mám ještě bojeschopných vojáků. Když mu říkám, že asi šedesát, pochybuje, že se s těmito silami vesnici dobudeme. Navrhuje, abychom počkali, až přitáhne levý soused. Toho však v průběhu celého boje nebylo ani vidět ani slyšet.

Odpověděl jsem mu, že je nás sice málo, ale že u Němců je teď zmatek a dezorganizace. Ti, co se zachránili, běželi do vesnice jako splašení, a nebylo by dobře nechat je, aby se vzpamatovali. Konečně – v noci přesně nevědí, kolik nás je, aby se vzpamatovali. Oznámil jsem mu také, že jsem poslal pro tři tanky, každou chvíli tu mají být, a jakmile přijedou, hned bychom se měli na vesnici vrhnout.

Dal mi za pravdu. Dobrá, budeme pokračovat, souhlasil. A odešel ke svým.

Vzadu už slyším hřmot motorů. Tři páry reflektorů svítí naplno. Zbláznili se? Svítit směrem k Němcům! Byl jsem přesvědčen, že to jsou naše tři tanky a že si svítí, snad aby nesjely z cesty a neuvázly v hlubokém bahně.

Silné reflektory nás oslepily. Dojely k nám a vtom jsem s hrůzou zjistil, že to jsou velká německá auta. Pod plachtami plno Němců a za každým autem připřažené dělo. Jistě byli schováni kdesi v týlu v lesích a v noci se rychle snažili dostat ke svým.

Zařval jsem: Němci! Granáty!

Pozdě. Pár vojáků na kraji cesty hodilo granáty, ale fašisty už nezasáhli. Přehrčeli kolem nás a zmizeli v dědině.

Musíme rychle jednat. Tohle je pro Němce dosti velká posila. Na naše tanky už nemůžeme čekat.

Dávám polohlasně po rojnici rozkaz připravit granáty a po chvilce velím: „Chlapci, ještě naposledy. Na bodák vpřed!“

Vyskočíme, házíme granáty do prvních domů.

Po celé délce okraje vesnice jako by se otevřelo peklo. Němci spustili na nás celou smršť ohně ze všech zbraní. Moji chlapci křičí hurááá, letí vpřed a najednou slyším hromové hurááá, rachot granátů, štěkot samopalů do německého boku.

Moloděc, Serjožka. Podporučík Sergej Petras se svou četou udeřil v pravý čas.

Stačil jsem přeběhnout pár metrů a dostal jsem to pravé ruky. Čtyři rány. Jedna byla dům-dům. Roztrhla mi svalstvo v loketním ohybu. Dvě střely nad ní mi přerazily kost. Čtvrtá proletěla dlaní.

Upadl jsem. Celý bok mám mokrý a lepkavý od krve. Ještě jsem zavolal na četaře Jožku Černého, aby převzal velení.

Tmí se mi před očima, ztráta krve je veliká. S námahou vstávám. Levou rukou si tisknu raněnou pravičku a vleču se dozadu. Každou chvíli zavrávorám, musím se posadit, než přejdou mrákoty. Bylo jedenáct hodin v noci. K ránu jsem teprve narazil na ruskou polní ošetřovnu.“

Rotmistr Bražina už nemohl vědět, co se mezitím událo. Sovětský střelecký pluk a čs. samopalníci po předchozí domluvě vyhnali ještě v noci útokem ze dvou stran nacisty z Čerňachova. A další den společně odrazili pokusy Němců opevněnou vesnici dobýt zpět.

V návrhu na udělení už druhého Československého válečného kříže rotmistru Bernardu Bražinovi se uvádí: „Dne 5. 11. v době nástupu na Kyjev svojí příkladnou chrabrostí pomohl zničiti 2 čety automatčíků a obsluhu Ferdinanda. Dne 1.11 až 10. 11. 1943 v bojích o vesnici Čerňachovo směle velel četě a pokračoval v útoku, ač doprovázející ho tanky byly pod palbou poškozeny. Dne 9. 11. 1943 jako první vtrhl do vesnice Čerňachovo a spolu s četou zničil 3 těžké kulomety, 4 lehké kulomety, umlčel protitankovou baterii a zabil asi 100 Němců. Když četě docházela munice, ztečí obsadil vesnici Čerňachovo.“

Za své hrdinstí a velitelské schopnosti byl Nejvyšším sovětem SSSR vyznamenán vysokým sovětským řádem Rudého praporu.

Železniční přesun do nemocnice se ještě dlouho Bražinovi jevil jako hrůzostrašný přelud. Vzdálenost 500 kilometrů do Kurska zdolával sanitní vlak plné tři týdny. Zážitky na přeplněných, neustále bombardovaných tratích byly otřesné zejména proto, že časté nálety luftwaffe znovu a znovu ničily sotva opravenou trať. Nejstrašnější byl drásavý nářek matek při pohledu na zmrzačená tělíčka svých dětí. K tomu vlastní bezmocnost raněných. Ze zdánlivě ztracených situací pomáhala vzájemná soudržnost raněných i přispění místního obyvatelstva. Pro Bernarda Bražinu se k tomu přidala horečka a zjištění, že prsty zraněné ruky začínají černat. Nastalo to, čeho se nejvíc obával – gangréna. Zmizela naděje na záchranu pravé paže, která musela být amputována až k ramennímu kloubu.

Následovala evakuace do hlubokého týlu na Kavkaz. Zůstal sice naživu, ale s neradostným vědomím, že ve svých 28 letech je invalidou. Psychický obrat k lepšímu uspíšila nová zdravotní sestřička, drobnější tmavovláska Liliana s dobrosrdečným, přívětivým úsměvem. Oba se sbližovali. Právě tento hřejivý cit pomáhal pacientovi překonávat stavy skleslosti a bezmocnosti. Levačkou se naučil psát, zavazovat si tkaničky bot i uvázat kravatu. Za několik týdnů měli oba svatbu. Skromnou, válečnou. O povolení, podle tehdejších předpisů pro gážisty, požádal až dodatečně v Moskvě u čs. vojenské mise. Generál Píka mu nejprve vyhuboval, ale pak našel přijatelné východisko. Bernarda Bražinu vyslal jako styčného důstojníka do Baku, aby zde pomáhal čs. důstojníkům, přijíždějícím z Velké Británie k naší čs. vojenské jednotce v SSSR. Bražina byl díky své průbojnosti a důslednosti jako zmocněnec generála Píky, vhodným mužem pro jednání se zástupci Rudé armády.  Když splnil hlavní část svého poslání, mohl se vypravit za manželkou až pod Elbrus do Kislovodska.

Nastal však další problém, jak dostat Lilianu k 1. čs. armádnímu sboru. Vstříc mu vyšli důstojníci a lékaři v polní nemocnici a na posádce. Zdravotní sestra Liliana byla nejprve odvedena k Rudé armádě a vzápětí k naší jednotce. Jako svérázný svatební dar dostal Bernard Bražina novou hlavně lehčí protézu. Generálu Píkovi mohl konečně představit svoji manželku, které velmi slušel náš vojenský stejnokroj.

Dva tisíce kilometrů dlouhá cesta k našemu sboru se zdála nekonečná.

K tankovému pluku přijeli manželé Bražinovi v pravý čas. V archivních hlášeních o bojové činnosti z té doby je možno číst: „Ve dnech 1. až 9. prosince 1944 vedl podporučík Bražina kurz instruktorů pro výcvik samopalníků, ukončený ostrou střelbou jednotlivce i družstva.“ Vše je spojeno se vznikem motorizovaného praporu samopalníků. Bernard Bražina se tak stává hlavním instruktorem jednotky u náhradního pluku, kde se zaujetím připravoval nováčky na specializaci samopalníků pro všechny brigády 1. čs. armádního sboru.

Koncem zimy 1944 – 1945 bojovaly naše tři čs. brigády spolu se sovětskou pěší divizí o Liptovský Mikuláš, sevřený masivy Vysokých a Nízkých Tater. Boje v nepříznivých klimatických podmínkách, v mrazu i závějích neprobíhaly nejpříznivěji. Město neustále střídalo svoje vládce. V této situaci se podporučík Bražina obrátil na velitele sboru brigádního generála Ludvíka Svobodu: „Pane generále, jsem rodákem blízko odsud, Mikuláš znám dokonale. S chlapci, které jsem vycvičil, si troufám pomoci jej dobýt zpět.“

Ale generál Svoboda namítal: „ Potřebujeme tě, chlapče, živého, jsi pro nás cenný jako instruktor. „Měl pravdu. Takových cvičitelů a vychovatelů jako byl Bražina nebylo nazbyt. Právě on mohl svou zapáleností a zkušenostmi silně zapůsobit na mobilizované mladé lidi, na kterých nezůstala beze stopy mnohaletá luďácká ideologie. Prázdný rukáv jeho vojenské bluzy budil respekt. A tak Bernard Bražina cvičil a vychovával až do konce války nové samopalníky a rozvědčíky. I jeho manželka se dobře uplatnila jako zdravotní sestra u naší jednotky.

Po válce

Válka skončila a pro poručíka Bernarda Bražinu nastaly potíže. Nejprve ho odmítli aktivovat jako důstojníka z povolání, prý pro invaliditu a malé vzdělání. Nepomohlo ani slyšení u ministra národní obrany generála Ludvíka Svobody, ani u jiných bývalých spolubojovníků, kteří se stali vysokými funkcionáři v nové armádě. Bražina hromoval, ale ministerští byrokraté, kteří své uniformy vytáhli až v květnu 1945. byli neoblomní. Jeho doklad o úspěšném absolvování aplikačního kurzu týlců vyvolával u ministerských úředníků jen ironický úsměv.

Po přezkumném řízení, superarbitraci, zbylo pro válečného hrdinu špatně placené místo civilního úředníka vojenské správy v Bratislavě. Velkou oporou mu byla manželka, která využila svých jazykových znalostí a pracovala v Sovětské knize. Podpořila jej morálně i finančně, a tak Bernard Bražina  ve věku 40 let se zaťatými zuby zasedl do školních lavic. Nejprve si pět let doplňoval všeobecné vzdělání a maturitou ukončil střední školu. Zvládl i další čtyři roky vyšší stavební průmyslovky, všechno při zaměstnání, po večerech a víkendech, s velkým odříkáním. Nejobtížnější byly pro něj, jednorukého vypracovat výkresy.

S čerstvým diplomem technika dosáhl přijetí u nového ministra národní obrany generála Lomského, se kterým se znal u z čs. legionu v Polsku. Ale odcizení bývalých fronťáků se odrazilo i na odmítnutí Bražinovy žádosti o aktivování pro týlovou složku. Nakonec s pomocí přátel a známých, dostal místo na správě budov. Věru malé uznání po letech školení i „přehlédnutí “ jeho bojových zásluh.

Manželům Bražinovým nakonec nezbylo než provést radikální změny. Byt v centru Bratislavy vyměnili za srubový domek a větší parcelu na okraji města. Začali pěstovat zeleninu a prodávali ji na nedalekém tržišti. Dřina to byla nemalá, zejména pro jednorukého člověka. Ale klid mu nebyl souzen. Prosluněná a namáhavou prací zúrodněná parcela padla do oka zbohatlíkovi, který těžil ze vpádu vojsk po srpnu 1968.  Stále naléhal, oháněl se známostmi a nebral ohled na frontového invalidu. Tři roky Bernard Bražina vzdoroval, proklínaje nové mocipány. Nakonec nevydržel politický a ekonomický nátlak aparátem podporovaného činitele. Prodal dům se zahradou a náhradou si koupil dům v obci, kde se narodil.

Tak jako radostně vítal listopad 1989, tak byl znechucen postupným odklonem od původních myšlenek. Velmi těžce nesl jako bojovník proti fašismu obnovování kultu luďáctví, proti kterému odešel před více než půlstoletím bojovat. Zvlášť těžce nesl hanobení partyzánů a frontových bojovníků. Jen litoval, že není mladší a nemá obě ruce, když se ozývaly i nejhrubší výpady nových luďáků hulákajících „Rež a zbaj do krvi“. „Rozbil bych jim vkrčmě papule,“ říkával Bražina.

Poplukovník v záloze Bernard Bražina zemřel v rodném Liptovském Gombáši v roce 1994 ve svých nedožitých osmdesáti letech

Vyznamenán

Řádem rudé hvězdy, dvěma Čs. válečnými kříži 1939, Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Čs. vojenské medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenskou pamětní medailí se štítkem SSSR, Sokolovskou pamětní medailí, sovětským řádem Rudého praporu a medailí Za odvahu

Bibliografie

Použité materiály a fotografie jsou z osobního archivu autora

Autor: Miroslav Brož

v8

Kpt. Rudolf Jasiok

Československý důstojník, od února 1942 příslušník čs. vojenské jednotky v...

(8. února 1919 Dolní Suchá na Ostravsku – 30. září roku 1944 Zyndranowa) Účastník bitev u Sokolova, Kyjeva, pravobřežní Ukrajiny a Dukly. Právě během Karpatsko-dukelské […]

v7

Gen. mjr. v. z. Richard Tesařík

Československý generál, držitel titulu Hrdina Sovětského svazu.

(3. prosince 1915 Praha – 27. března 1967 Střekov) Zúčastnil se bojů v Polsku 1939 i u Sokolova. Nejvíce se však vyznamenal při osvobození Kyjeva. […]

v4

Plk. Arnošt Steiner

Během bojů na Dukle nejprve v hodnosti nadporučíka a od 1....

(12. ledna 1915 Třinec, Československo – 20. října 1982 Brno, Československo) Československý důstojník, absolvent Brněnské poddůstojnické školy, kterou absolvoval jako druhý nejlepší v ročníku. Nezraněný […]

v12

Pplk. Ludvík (Albert) Engel

Na Dukle bojoval jako náčelník 2. oddělení 1. čs. armádního...

(14. 8. 1912, České Budějovice, Československo – 29. 1 1945, Vážec, Československo) Důstojník, absolvent vojenské akademie, který přes Sovětský svaz došel na bojiště na Středním […]